V dlouholeté historii českého dudáckého umění se pyšnili titulem „král dudáků" pouze dva dudáci.
První z nich byl Jaroslav Formánek ze Strakonic, narozený roku 1884, který se vyznamenal před 2. světovou válkou
úspěšným rozhlasovým soubojem se skotskými dudáky a byl proto nazýván králem dudáků. Druhým, skutečně
zvoleným monarchou, se stal Bohumil Kraus, který se k titulu produdal v celoroční rozhlasové soutěži,
vysílané jako součást pravidelných sobotních půlhodinek „Hrají a zpívají Plzeňáci" na stanici Praha v letech 1970 - 71.
Korunován byl na Chodských slavnostech v Domažlicích, kde dostal královský diplom s finančním ohodnocením.
Na pódiu mu zahrálo 15 dudáku pěkný vinš a jeden z nich, pražský puklař Jan Maudr, zarecitoval verše, které
k této příležitosti oslavenci napsal.
Kdo je král se jistě ptáte, chcete vědět, vidět as.
Však ho znáte, učitele,
je to domažlický Kraus.
At je hrdý na ty písně,
i když není ve fraku,
ať je ke cti domažlickým,
Kraus - král českých dudáků.
S Bohoušem Krausem mne vázalo silné přátelské pouto a jeho vtipné dopisy bývaly vítaným osvěžením mé rozhlasovéé každodennosti.
O dva z nich se s vámi podělím. Ten první přišel po natáčení koled s dětmi, které Bohouš v našem hudebním studiu doprovázel na své
dudácké stradivárky.
Taková ostuda se mi ještě nestala, aby plátek na předničce přestával hrát. Bylo to asi tím, že puklík nesnáší
moderní akustické místnosti, ale spíše hromadu kompostu nebo hnoje. Z toho také někde vyšel a je to jeho přirozené
prostředí, zřejmě se nechce aklimatizovat. Je to jenom lidová muzika - víc nic. Nejlíp mu sedí vesnické chlívky ..."
V roce 1975 jsme byli společně s Bohoušem pozváni na koncert nejlepších instrumentalistů na lidové nástroje do Brna.
Tři dny před odjezdem jsem od něho dostal dopis následujícího znění: „Zdeňku, do Brna pojedeme vlakem. Mohli bychom hraním po
vagonech něco trhnout. Já bych si dal pásku přes oko a ty bys mě vodil, aby to budilo větší soucit. Proběhnem to od lokomotivy až po
poslední vagon. Je také dobře, že pojede tvoje paní - dá nám po vystoupení kytice, které si sami koupíme. To se ted takhle dělá
pro veřejnost. A ještě něco, minulý týden jsem hrál v rozhlase z Londýna. Potkal mě známý a hned samozřejmě převedl řeč na to,
jak se mi tam líbilo, co budu děls tolika librami atd. Mistr James z BBC vysílal nahrávky z českých luhů a hájů. Ten Anglán tak byl
štědrý, že stane-li se nám to podobně i v Brně, budeme muset jít domů pěšky. Pro jistotu s sebou vezmu jídlo - toč a buchty.
Ze srdce hupřímnýho zdraví „jeho královksá milost Bohouš".
Bohumil Kraus se narodil jako syn učitele v Kanicích v roce 1908. Na dudy začal hrát již v jedenácti letech a jeho první krůčky
vedl bratranec Stanislav Svačina. Když se pak otec stal řídícím učitelem v Zahořanech, koupil synkovi od Němce Georga Knodla ve Výrově
u Nahošic staré nafukovací dudy. Šteffek z Újezda mu je opravil, místo náústku přidělal měch a chlapec měl své první dudy laděné do G-dur.
Kousek od Zahořan leží Sedlice, ve kterých tenkrát žil výborný dudák Jakub Havel, jinak zemědělec s hostinskou živností. Dudy už
neměl a když za ním přišel chlapec se svým nástrojem, celý se rozplýval, že si zase může zahrát. První návštěvy se uskutečnily v
zimě, tudíž dudy cestou vychladly a neladily. Havel je vložil do trouby u kamen, po chvilce vytáhl, vyzkoušel ladění, doladil voskem
a hrál. Jeho nevšední umění bylo pro vnímavého žáka tou nejlepší konzervatoří. Co mohl, to odkoukal, odposlouchal a starý Havel,
jinak také zvaný Prdelka, mu ochotně odpověděl na všechny zvídavé otázky.
Rodinná tradice vyžadovala, aby se mladý muzikant stal učitelem na chodských vesnicích. Na učitelském ústavu v Plzni patřil mezi
nejmilejší žáky prof. Bartovského, který obdivoval jeho dudácké umění, klavírní improvizace na chodské písničky a kreslířský talent.
Už jako student byl posedlý kumštem a snahou být užitečným. Jeho první učitelskou štací byl Mrákov, položený v srdci dolního Chodska.
Tady také založil svou první dudáckou muziku, v níž hráli spolu s pískači Konopem a Kozinou a houdkem Hanouskem. Šli tenkrát z muziky
do tři noci za sebou. Školu však nezanedbal ani jednou. Navíc v těch malých sálech dudácká muzika dobře zněla a lidé je měli všude
nesmírně rádi. Však také dovedli opakovat ve variacích každou píseň, kterou jim staří zpěváci zanotovali.
Počátkem nacistické okupace hrál v Chodské družině bratří činů, dokud nebyl starší bratr Rudolf v roce 1940 zatčen a uvězněn v
koncentračním táboře. Po Vítězném únoru 1948 se ani Bohumil nevyhnul totalitnímu šikanování. Byl nařčen, že nesouhlasí s politikou
strany a vlády, tudíž mu není možné svěřit výchovu mládeže. Po ztrátě učitelského místa pracoval asi 5 let na stavbě silnice
v Nemanicích.Vážně potom onemocněl. Byl vystěhován ze svého bytu ve Kdyni, a tak se ocitnul v Domažlicích, kde jsme se také důvěrně
poznali.
Tenkrát v neděli na Chodských slavnostech jsem po probdělé muzikantské noci hodlal spát celé dopoledne. Kdyby ovšem do mých snů
nezabloudily dudy plné nádherných variací. Přicházely do setmělé noclehárny, poletovaly, svítily do podmračeného rána a lákaly k
procitnutí. Zpočátku jsem nevěděl, oč jde, ale pak jsem pochopil, že dole pod oknem se rozehrává jakýsi neznámý dudák. Ani jsem se
pořádně neoblékl a vyběhl dolů do průjezdu, kde štíhlý, šedivý muž soustřeěně rozehrával svého puklíka. Byl to gala koncert,
půl hodiny jsem tam stál a nábožně naslouchal ...
Ano, právě tady vzniklo naše dlouholeté přátelství. I dnes, po řadě let odloučení, vidím jeho pohled, vždy pozorný a pátravý.
Ale pod ním se skrývala dobrota, cit a jakási něžnost, o níž se mezi chlapy nesluší mluvit a která se vždycky nerada ukazuje.
Vzpomínám si, když jsme mu přijeli zahrát s Konrádyovci k pětasedmdesátinám do Kdyně pod okna domku, ve kterém bydlel,
jak všechna ta muzikantská dobrota a citlivost na jeho obličeji doslova zářily. Do muzikantského nebe odešel 6. května 1986 ve
věku 78 let.
Pramen : Zdeněk Bláha - Nezapomenutelné postavy chodského folklóru