Nejstarší záznamy písňových památek vznikaly zpravidla nahodile jako výraz praktických nebo kronikářských potřeb. Ústní podání v nich bylo zastoupeno jen jako zlomek toho, co "jest hodno zapamatování". Proto nacházíme středověké písně převážně v kancionálech, kronikách či v jakýchsi sbírkových "quodlibetech". Nejpozoruhodnějším zjevem této nejstarší epochy českého sběratelství je zcela určitě známý humanista Oldřich Kříž z Telče ( + 1504) . Uvědoměle shromažďoval dobové i starší literární texty a písně, z nichž sestavil na 26 rukopisných sborníků. Obsahují vzácné příklady světské milostné lyriky i značnou část tzv. žákovské poezie.
V 16. a 17. století se rozvíjí tento sběratelský zájem v souladu s historickou a cestopisnou literární tvorbou, která na sebe bere úkol glosátora ústního podání. Přináší i cenné postřehy o životním způsobu, zábavě, tanci a zpěvu. Vedle staršího rukopisu Václava Šaška z Bířkova, který právě v této době vyšel tiskem, sem patří cestopis Václava z Mitrovic, dílo Pavla Stránského, traktáty Šimona Lomnického z Budče, Paměti Mikuláše Dačického z Heslova aj. Z hlediska písně však nabývá zvláštního významu rukopisná sbírka, kterou autor zahalený do anonymity připsal dne 21. května 1631 Anně Vitanovské z Vlčkovic a na Nihošovicích. Obsahuje skladby převážně alamódového typu, z nichž některé nesou stopy folklórní obrazivosti a jedna zastupuje historický žánr (Kristián, král denemarský) .
Určitým završením tohoto období je dílo Jana Ámose Komenského (1592-1670), v němž se spojuje humanistická vzdělanost s renesanční metodou přímého pozorování. Tato na svou dobu vzácná vyrovnanost teorie a empirie se plně projevila i v jeho vztahu ke zpěvu a hudbě. Sběratelské, tvůrčí a ediční schopnosti plně osvědčil svým kancionálem z roku 1659. Toto dílo obsahuje celkem 606 písní starších, upravených nebo přeložených, a více než pětinu textů Komenského. Pokud jde o notaci, používá důsledně tzv. "bílou notu", pětilinkovou osnovu a jednotný klíč C. Mnohé ze světských lidových písní - jak na to upozornil O. Hostinský - jsou známy právě díky citacím v tomto a dalších bratrských kancionálech.
Zpěvu věnuje Komenský mimořádnou pozornost i ve svém pedagogickém díle. Vidí v něm bezpečného průvodce v každé životní situaci a pro každého člověka. Zaznamenal rovněž velké množství folklórního materiálu jako přísloví, slovní hříčky, říkadla, dětské halekání a z jeho zápisu známe i proslulou ukolébavku "Spi, mé milé poupě". Rovněž některé jeho motivace výchovně vzdělávacího procesu dosvědčují, že důvěrně znal dětský obyčejový svět, řehořské hry, vánoční koledy i pomlázková říkadla a popěvky.
Sběratelským počinem sui generis jsou ovšem i protireformační kancionály, které mají na rozdíl od starších reformačních zpěvníků zpravidla dokonalejší, hudební vybavení. Jsou dokladem tonální proměny od starých církevních stupnic k novému dur-mollovému cítění a pokročilého vlivu nástrojové hry na lidový zpěv. Po Adamu Michnovi z Otradovic (cca 1600-1676), který svými písňovými cykly ovlivnil celou další generaci i samo lidové podání ("Chtíc, aby spal"), přichází se svým Českým kancionálem Matěj Václav Šteyer ( 1630 - 1692), který se s Michnou osobně poznal za svého působení v Jindřichově Hradci a řadu písní od něho také převzal. Soustředil však i starší bratrské nápěvy a světské lidové písně ze 16. století. Svým rozsahem je Šteyerův kancionál vlastně největší českou sbírkou duchovního zpěvu, na niž navázal jezuitský varhaník a kantor neklidného naturelu Václav Karel Holan Rovenský ( 1644-1718) kancionálem Kaple královská zpěvní a muzikální z roku 1693. Také jeho vrstevník Jan Josef Božan ( 1644-1716) sbíral celý svůj život duchovní písně pro sbírku Slavíček rajský na stromě života slávu tvorci svému prozpěvující, jež vyšla až tři roky po jeho smrti.
Stěžejním dílem sběratelství 17. století jsou však sborníky strahovského premonstráta Evermonda Jiřího Košetického (1639-1700), který shrnul v pěti svazcích nazvaných příznačně "Quodlibeticum" doklady politického a kulturního vývoje v druhé polovině 17. století, včetně duchovních písní, světských a náboženských her, umělých, lidových i kramářských skladeb. Jeho zápisy pocházejí z let, kdy působil na venkovských farách v Popovicích, Úhonicích, Doksanech a Milevsku a jako vychovatel v šlechtických rodinách na Táborsku a Sedlčansku. Odtud, z jižních Čech, pocházejí patrně i jeho fixace lidových písní Chodila, chodila vokolo vosení, U našeho Bárty, Jene, Mikši, Bartoši. Přednost Košetického rukopisů, které mají obdobný význam jako měly pro svou dobu sborníky O. Kříže, je i to, že jsou vybaveny notací.
Teprve na konci barokního období a na počátku osvícenské éry se objevují první lidové sbírky, které si pro svou potřebu pořizovali sami lidoví zpěváci a písmáci. V nich také nacházíme určitý předobraz i první zdroj pro uvědomělé sběratelství. Takové sbírky-zpěvníky pořídili např. tkadlec Václav Fiala z České Třebové v letech 1745-1748, Antonín Francl, "jinak Sýkora, mlynář Švihovský", roku 1768, Josef Procházka z Pekla u Vamberka a řada jiných, nezřídka zahalených anonymitou. Významný je také notovaný Svazeček písní rozličně sebraných ode mne Jana Doubravy z Vysokého Mýta z roku 1780, a především rukopisný odkaz Františka Jana Vaváka (1741-1816). Ten ve svých Pamětech glosoval domácí i světové události a podal důležitá svědectví o hospodářských, sociálních a kulturních poměrech na vesnici. Shromáždil i cenné zápisy písňového materiálu, jež uložil také do tištěné příručky svatebních řeči a do rukopisného sborníku, který nese příznačný název: "Zde jest zbor písní mnohejch, jak starejch, tak novejch, k stálé a chutné paměti pro ctné přátele, děti z rozličných skladův zdvižené, mnohé však nově složené od sprostého sedláka Františka Jana Vaváka ve vsi Milčice souseda znalého."
Vavákovo rukopisné dílo představuje vrchol obrozenského písmáctví v němž hrála lidová a pololidová píseň neobyčejně důležitou roli.
Zvláštní osud stihl rukopisnou sbírku lidového písmáka a houslisty ze Zlaté Koruny Ondřeje Hůlky (1752-1806). Jeho rukopis obsahoval 160 notovaných písní. Po Hůlkově smrti jej získal jeho syn František (1780-1860), který umožnil K. J. Erbenovi pořídit z něho opisy. Původní rukopisná sbírka se však ztratila, a tak ji připomíná jen 20 písní, které z ní Erben otiskl.
Písmáckou tradici spojil s výrazným pocitem národního sebevědomí Jan Jeník z Bratřic (1756-1843). Od roku 1809 vytváří své mnohosvazkové rukopisné dílo, jehož součástí jsou i folianty věnované lidové písni. Mnohé z nich si pamatoval z mládí prožitého na Táborsku, proto je můžeme celkem spolehlivě považovat za součást lidového repertoáru druhé poloviny 18. století a lokalizovat je do Radvanova. Jeník si na rozdíl od svých vrstevníků i pozdějších sběratelů uvědomoval důležitost nejen textového, ale i hudebního zachycení. Sám vyjádřil litost nad tím, že nemá "muzikální neb hudební umělost... , sicej by se byly zde též s tak nazvanými notami napsaly." Neměl také teoretické předpoklady pro textové či hudební komparace, ale, jak uvádí J. Markl, "praktickou znalostí živého znění lidových písní a jejich společenských funkcí předčil však obvykle... i další soudobé sběratele... Byl... prvním českým sběratelem, jenž se zajímal s jistou soustavností o lidové písně, jimž vymezil konkrétní místo a význam v české národní kultuře. "
Až dosud šlo o prosté zapisovatelství lidové písně. Zhruba od konce 18. století se objevují i náznaky odborně zaměřené pozornosti, jež souvisí s rozvojem filologického a "dějezpytného" bádání první obrozenské generace. Jsou spjaty především s osobností Josefa Dobrovského (1753-1829). Ten už koncem 80. let orientoval své žáky na projevy lidové slovesnosti. Píseň chápal jako důležitý kulturně historický a jazykový dokument. Tyto podněty jsou o to významnější, že předcházejí vliv J. G. Herdera a jihoslovanských sbírek Paračových a Karadžičových. I přes přísnou vědeckou objektivitu, s jakou Dobrovský rozlišoval hodnotu skutečné lidové tvorby od “pseudopísní", spojuje v sobě osvícence s některými rysy nastupujícího romantismu.
Tento svár dvojího přístupu prostupuje i celou další přederbenovskou generací, směřující k vyhraněnému pojetí sběratelské práce. Jeden z prvních bezprostředních podnětů v tomto směru podal Václav Hanka (1791-1861) v anonymním článku z roku 1814, v němž vyzývá, aby ,některý pan vlastenec se vynasnažil, aby nám naše líbezné národní písně sebral, tak, aby Čechové opět k slovanskému zpěvu přivedeni byli, od kterého se, bohužel, aspoň v městech tvrdými zvuky a následováním německých písní velmi vzdálili".
To už není osvícenský náhled na píseň jako na dokument, ale smysl sběratelského úsilí spatřuje Hanka v tom, „aby Čechové opět k slovanskému zpěvu přivedeni byli". Tím se on a celá jeho generace včleňuje do evropského proudu ossianovské vlny a rousseauovského a herderovského volání po mravní čistotě a oživení dávné,obrazivosti venkovského lidu. V českém prostředí se ovšem tento směr prosazoval za zcela zvláštních podmínek. Lidová píseň tu byla chápána především jako jazykový fenomén. Nově nastupující generace pociťovala nutnost dát české literatuře národní charakter a vyplnit tak mezeru vzniklou po Bílé hoře. Jestliže věda mohla alespoň zčásti navázat na předchozí práce, v literární tvorbě taková možnost nebyla. Nedostatek tradice tu měla nahradit lidová píseň v duchu téze, že "není nad zdařilou národní báseň".
Do samého počátku tohoto období vzácně zapadá ojedinělá sběratelská akce: V roce 1818 požádal předseda vídeňské Gesellschaft der Musikfreunde Fr. E. Fürstenberg ministerstvo vnitra o podporu široce založeného sběru lidových písní. Ministr hr. Saurau viděl v tom možnost demonstrovat vztah vlády k lidu různých národností a tak otupit ostří probouzejících se nacionálně emancipačních snah. Podpořil proto návrh, který se realizoval v roce 1819 úřední cestou a vešel do povědomí jako tzv. guberniální sběr.
Během krátké doby bylo jen v Rakousku zapsáno téměř 3500 nápěvů a textů. S velkým úspěchem proběhla tato akce v jihoslovanském prostředí a na Moravě. V Čechách se však centrálně organizovaný sběr poněkud pozdržel, takže nebyl ani do Vídně odeslán. Zápisy pořizovali úředníci jednotlivých panství, učitelé a kněží. Soustředilo je zemské prezidium v Praze, které pověřilo ředitele pražské konzervatoře B. D. Webera jejich zpracováním. Ten sestavil v roce 1823 tzv. Kolovratský rukopis, který posloužil jako podklad pro vydání první tištěné sbírky Českých národních písní. Stalo se tak v roce 1825 za redakce Jana Rittersberka (1780-1841). Sbírka obsahuje celkem 400 čísel, z toho 300 českých písní, 50 tanců a 50 písní německých. Rittersberkův přístup je v zásadě ještě osvícenský: respektuje původní zápis, nedotváří jej a nepodrobuje estetickému hodnocení jako jeho mladší vrstevník Čelakovský. V předmluvě dal také jasně najevo, že lidové písně chápe jako "památky historické" a smysl své práce přirovnává k poslání muzea. Tím se blíží spíše k Dobrovskému než k Jungmannovi. Ve své době byla ovšem sbírka opomíjena a musela čekat na svůj čas ve stínu úspěšnějších prací P. J. Šafaříka, J. Kollára, F. L. Čelakovského, J. V. Kamarýta a F. Sušila.
"Patří tak trochu k nezaslouženému osudu prvních sbírek českých lidových písni", napsal J. Markl, "které zastíněny modernějšími sbírkami pozdějšími upadly v pozapomenutí . . . Leč právě ony, nedotčeny přísnými výběrovými hledisky, jimiž zahájilo romantické údobí své klasické sbírky, skýtají případ od případu ten nejvěrohodnější dokument lidového zpěvu své doby."
Tato slova se plně vztahují na sborníky Jeníka z Bratřic, na tzv. Kolovratský rukopis, Rittersberkovu edici i na vůbec první lokálně monografickou sbírku "Staré světské písně. . . " pořízenou v roce 1820 v Sadské. Obsahuje 87 písní opatřených většinou nápěvy, mezi nimiž jsou pozoruhodné varianty svatebních zpěvů a pastorit, ukázka písně v měkkém tónorodu, kramářská píseň a několik umělých skladeb. Sbírka, jejímiž autory jsou učitelé Jan Němeček, Jan Tadeáš Plaček a Václav Picek, časově sice zapadá do období tzv. guberniálního sběru, ale kořeny jejího vzniku jsou nepochybně mnohem samostatnější. Tkví hluboko v probuzenecké atmosféře a v hudebním zázemí města Sadská.
Hlavní a všemi uznávanou osobností přederbenovského období se ovšem stal František Ladislav Čelakovský (1799-1852). Jeho sběratelské počátky sahají už do studentských let, odkdy se datuje zájem o lidovou píseň také u jeho českobudějovických spolužáků Chmelenského a Kamarýta, s nimiž i později v tomto směru udržoval čilou korespondenci. Pod vlivem J. G. Herdera a relativně pokročilého bádání v oboru slovanského národopisu chápal Čelakovský český lid a jeho slovesnost jako součást slovanské kultury vůbec. Studiem vzájemných souvislostí se snažil dobrat charakteristických znaků (např. převaha lyriky nad epikou v českých zemích), ale i mravní a filozofické podstaty naší národní svébytnosti. Poprvé v dějinách světové literatury podal třemi svazky Slovanských národních písní z let 1822-1827 výbor písní všech slovanských národů. S výjimkou 20 nápěvů druhého dílu však publikoval jen zpěvní texty. Získával je převážně korespondencí s přáteli, ale mnohé poznal sám ještě v jejich přirozeném prostředí, mimo jiné i od své matky. Snad proto také vynikl nejen jako editor, ale i jako básník s neobyčejnou schopností vyjádřit ducha lidové poezie. Vybaven touto dispozicí pak folklórní materiál nejen třídil a upravoval, ale i nově vytvářel. To mu přineslo uznání současníků, avšak zároveň zeslabilo poznávací hodnotu díla, zatíženého řadou umělých skladeb.
Celé toto období uzavírá Josef Jaroslav Langer (1806-1846), který vnesl do studia lidové písně důležitý moment, když položil folklórní jevy do souvislosti s životním způsobem venkovského lidu, s jeho obřady a zvyky.
Od 40. let pak probíhá období sběratelské a tvůrčí práce, v němž vysoko nad ostatními ční osobnost Karla Jaromíra Erbena (1811-1870). Po gymnaziálních studiích v Hradci Králové přišel roku 1831 do Prahy na filozofii a práva. Seznámil se tu mimo jiné s Fr. Palackým, z jehož popudu podnikal pak cesty po venkovských archívech. Navázal kontakty s představiteli slovanského bádání a začal se intenzívně zabývat lidovou slovesností a písní. K této práci přistupoval z hlediska Grimmovy školy.
Na základě vlastního sběru, některých rukopisných sbírek a za pomoci přátel připravil postupně k vydání tři svazky Písní národních v Čechách (1842-1845). Zařadil sem 550 zápisů, z toho 39 epických, a porovnal je s jedenácti převážně slovanskými sbírkami. Svou edici opatřil také mytologickými poznámkami, ale v dalších vydáních od nich sebekriticky upustil. Druhé vydání z let 1852-1856 vyšlo jen ve dvou dílech a zůstalo vlastně neukončené. Teprve roku 1864 vychází definitivní verze: Prostonárodní české písně a říkadla.
Sebrané písně dělí Erben v prvním vydání podle nápěvů do šesti skupin : 1. vyprávěcí, 2. upomínající na duchovní zpěvy 15. a 16. století, 3. nápěvy veselé, dvoudobé s akcentem na každé čtvrti, 4. nápěvy v třídobém taktu, hybné, 5. nápěvy "z časů minetových předešlého století", 6. nápěvy lendlerového typu. V třetím vydání pak preferuje tematické členění. Ve dvanácti skupinách klade důraz na koloběh lidského života, obřady, obyčeje a slavnosti, ale zároveň přihlíží i k míře dějovosti.
Zcela mimořádnou pozornost vzbudila Erbenova sbírka oddílem "výpravných písní", který obsahoval ve třetím vydání 61 čísel. Mnohé z nich byly do té doby téměř neznámé. Některé balady, jako Sirotek, působily tak sugestivně, že vyvolaly dokonce pochyby o pravosti. Erben na to odpověděl tím, že v závěru třetího dílu uvedl seznam písní a jmen informátorů. Z toho, že některé písně dokládá i více jmény, vysvítá i jeho metoda: z několika verzí sestavil vždy jednu, kterou považoval z estetického hlediska za nejlepší. Také v uspořádání epického, souboru - jak upozornili už M. Šrámková a O. Sirovátka - jsou patrny jemné nuance jeho edičního postupu: sebranou látku rozvrhl tak, že do úvodu položil mytické látky. K nim pak přiřadil početnou skupinu balad o vraždách, sebevraždách a smrti a několik příběhů se šťastným koncem: Třetí skupinu vytvořil z drobné epiky pohybující se na rozhraní lyriky a na závěr připojil některé balady ,;na ukázku pokaženého vkusu v řeči panské a městské ze středu předešlého století". Jeho přístup je tedy v zásadě historický. Vychází od nejstarších mytických látek k novějším, pololidovým písním. Jako stoupenec Grimmovy školy položil důraz na démonické motiv, které ovšem nejsou pro český folklór charakteristické. Ukázalo se také, že ne vždy přesně rozlišoval písně z rozmezí lyrického a epického žánru. Avšak i přes výhrady, které navršil čas, je nepochybné, že Erbenovo dílo má základní význam a zapustilo v české sběratelské tradici hluboké kořeny.
Mezi jeho vrstevníky nacházíme sběratele jako J. Tobiáška, A. V. Malocha, J. M. Roštlapila, T. V. Nováka, F. Gregoru aj., kteří přímo i nepřímo doplňují Erbenovu sbírku. Vedle anonymního rukopisu písní a nápěvů z Písecka a neznámého sběratele kryjícího se značkou V. M. Slav., zaslouží pozornost také čtyřdílný rukopisný zpěvník Karla Marie Jiříčka z let 1845-1862.
Obraz této generace by ovšem nebyl úplný bez těch, kteří vnesli do sběratelské práce nové pohledy a novou orientaci. Je to především Božena Němcová (1820-1962). Klíčové místo v jejím folkloristickém díle má Chodsko, kde zapisovala nejrůznější projevy ústní slovesnosti (obyčeje, pohádky, pověsti, písně). Některé z písňových textů zaslala také Erbenovi. V sedmnácti dopisech, které vyšly v polovině 40. let na stránkách Květů a České včely jako Obrazy z okolí domažlického, nacházíme rovněž 18 písňových textů, z nichž většina je součástí popisu chodské svatby. O podobnou sondáž se Němcová pokusila i na Liberecku, avšak nepodařilo se jí prolomit bariéru nepochopení a nedůvěry. Bohatou sběratelskou žeň však přinesly její čtyři cesty do Uher a na Slovensko.
Němcová obracela pozornost k sociálním otázkám a ústní podání chápala v nedílné jednotě s životním způsobem. Podala tak příklad sběratelské orientace na určitou etnografickou a sociální oblast.
Z principů blízkých tomuto pojetí vycházejí i teoretické úvahy Václava Bolemíra Nebeského (1800-1882). Ve svých rozsahem nevelkých statích překvapuje prozíravým přístupem k české lidové písni, jímž přesahuje horizont romantického náhledu. V recenzi třetího vydání Erbenovy sbírky např. píše: "Čím více duch občanský a všeobecná vzdělanost se vzmáhají, tím méně může obstáti ona neprostřední naivnost písně národní. A zajisté vystupuje náš lid již z té fáze života duševního, z kteréž pravý zpěv národní se rodí. "
Svou studii o baladě Sirotek položil rovněž základy monografického zpracování folklórních látek a byl první z těch, kteří vystoupili s heslem nenapodobovat lidové písně, ale studovat je jako pramen poznání národního života a charakteru.
Vedle této rané sociologické orientace, která se v dalším vývoji ukázala jako nejplodnější, stojí za zmínku i Štúrovo hledání etických hodnot, uložených v písňovém fondu slovanských národů, a Havlíčkovo studium lidové poetiky, jež tvůrčím způsobem zužitkoval v oblasti politického popěvku. Stranou vývoje zůstalo dílo I. J. Hanuše (1812-1869), který nedokázal překročit rámec mytologického omezeni, stejně jako práce svérázného vlastence Václava Krolmuse ( 1790-1861 ) . V jeho případě však ani přes vážné metodologické výhrady nelze pominout fakt, že podnikal v rozsahu jako nikdo před ním cesty za ústním podáním, archeologickými a jinými doklady národní minulosti. Výsledky své sběratelské práce uložil do opomíjené a dnes i těžko dostupné publikace Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy ohledem na - bájesloví Československé, jež vyšla ve třech svazcích mezi léty 1845-1851. Romantický ideál byl významným stimulem sběratelské a tvůrčí práce, neboť právě jemu zůstalo vyhrazeno, "aby poznal a docenil krásu lidové písně". V předchozím období pro to chyběly podmínky. „Teprve když osvícenství uvolnilo lidu pouta...," napsal J. Plavec, "mohlo vzejít poznání, že lidová poezie, umění a jazyk mají svou kulturní hodnotu." Romantický přístup však nesl v sobě i svá omezení, která se projevila v období po Erbenově smrti. Neumožňoval studium ústního podání v širších sociálních a kulturních kontextech a ukázalo se také, že dosavadní výsledky sběratelské práce nepostačují pro svou mezerovitost požadavkům na novou syntézu.
Velikost Erbenovy osobnosti je podtržena i tím, že dokázal přesáhnout ryze estetické měřítko a přihlížet k produkční stránce. Snažil se na rozdíl od Čelakovského důsledněji odlišit písně lidové od umělých. Teprve pozdější generace propracovaly recepční metodu, podle níž zahrnovaly do svých sbírek vše, co lid prostě přijal za své. Přechod k tomuto pojetí vytvářejí , sběratelé poerbenovské vlny. Vycházejí z literárně historických koncepcí a z psychologické motivace herbartismu, která se stala důležitým předpokladem přijetí pozitivistické metody.
Rozhodující postavení v tomto přechodném období zaujímá projekt studentského literárního a řečnického spolku Slavia, který byl motivován obdobnou činnosti Matice slovenské. Metodicky se na něm podíleli především Jan Gebauer (1838-1907) a Josef Jireček (1825-1888). V rámci spolku byla ustavena zvláštní komise pověřená přípravou sborníku "veškerých národních zvyků a obyčejů", z kterých by, jak se píše v programovém prohlášeni, "mohl budoucí kulturní historik. . . krásný obraz našeho národního života. . . nakresliti a psycholog opět povahu naši... vylíčiti".
Už v letech 1873-1874 vyšly první čtyři svazky pod názvem Národní pohádky, písně, hry a obyčeje. Druhou řadu sebraného materiálu vydala Slavia v letech 1877-1880. Přitom tři z pěti svazků této řady jsou věnovány české lidové písni. Celkem se tak podařilo shromáždit na 1000 písňových textů a více jak 150 pohádek a pověstí. Význam této sběratelské akci však zeslabuje skutečnost, že publikované písně postrádají notaci.
V této poerbenovské vlně se hlásí ke slovu celá skupina pracovníků, kteří v duchu Fejfalíkova, Gebauerova a Jirečkova působení nazírají na folklórní památky jako na prameny literární a kulturní historie. V tomto směru upozornil na sebe už v 70. letech Alois Jirásek (1851-1930). V Květech a později v Českém lidu otiskl statě o lidové architektuře, formanech a "skotáckém halekání". Své etnografické a folkloristické poznatky shrnul v popise Náchodska pro sborník Čechy a v rozměrné studii pro dílo Öesterreich-ungarische Monarchie in Wort und Bild (1896). Četné postřehy o lidové písni uchoval ve svých Pamětech a v literárním díle, v němž oživuje svět lidových zpěváků a muzikantů a cituje na 200 textů známých i méně známých písní.
Od poloviny 80. let začal vydávat své rozsáhlé dílo Slovanstvo ve svých zpěvech Ludvík Kuba ( 1863-1956). V rámci příprav Národopisné výstavy vykonal ve dnech 6. 5.-6. 6. 1893 důležitou cestu na Chodsko a Pošumaví. V patnácti obcích tehdejších okresů Domažlice a Kdyně zachytil 502 nápěvy a 60 ukázek nástrojové hry. Mezi jeho informátory byli významní lidoví umělci jako houdek Josef Pelnář z Velkých Luženic, dudák Hančl, Štefek aj. Část těchto zápisů publikoval ve sbírkách Česká muzika a Staré tance z Domažlicka, část otiskl v drobných statích a črtách. Bohatě rozvinutá osobnost L. Kuby v sobě spojuje sběratele, školeného hudebníka, malíře a badatele. To významně ovlivnilo kvalitu jeho sběratelské práce, která značně převyšuje jeho snahy teoretické.
Konec minulého století, v němž dominují rozsáhlé výstavní akce, má v rozvoji sběratelské a badatelské práce neobyčejně významné místo. Je to doba rozměrných prací a dalekosáhlých edičních projektů, které dokládají spojitost české vědy s emancipačními snahami národa. V ovzduší příprav Jubilejní a Národopisné výstavy dochází také k rozmachu regionální sběratelské aktivity, jejíž centrální tribunou se stal Zíbrtův Český lid. Charakteristickým znakem této vlny sběratelského zájmu jsou regionální popisy hmotných základů lidového života, svatebních aj. obyčejů, pověr a lidového zpěvu. V dosud nebývalé míře se projevuje orientace na lidový tanec. Tu můžeme sledovat ve sbírkách K. A. Adámka, P. J. Hynka, A. Hajného, F. Kotouna, V. Ponce, A. Rachoty, J. V. Veselého a především Josefa Vycpálka (1847-1922), jehož dílo bývá v tomto oboru přirovnáváno k zakladatelskému dílu K. J. Erbena.
Přibližně ve stejné době publikují v Květech, Světozoru, Časopisu Českého muzea, Českém lidu a v četných regionálních sbornících své zápisy lidových písní J. Š. Baar, J. F. Hruška, A. Fritz, V. Havel, Č. Holas, A. Rublič, J. Zemánek aj. Velká část sebraného materiálu však přesto zůstala v rukopisech.
Úroveň těchto písňových sbírek z přelomu století byla ovšem různorodá. Nebyly např. (jako je tomu u Baara a Hrušky) notovány nebo chyběly provenienční údaje, komparační a jiné poznámky. K nejúplnějším po této stránce patřily tehdy zápisy Josefa Zemánka ( 1858-1924), pořízené na Chrudimsku a Nasavrcku. Ve svém úhrnu však představují tyto sbírky rozsáhlý soubor, který podnítil badatelský, ale i širší zájem veřejnosti. "Byla tehdy doba objevování lidových písní," píše ve svých vzpomínkách na české skladatele L. K. Žižka, "a komu se podařil lov něčeho neznámého, měl něco jako trefu." V tom tkvěl např. úspěch Blaťáckých písní K. Weise, sbírek V. J. Novotného, F. Sládka či J. Bradáče, které jsou vybaveny nejen spolehlivou notací, ale i klavírními průvody. Sběratel a skladatel tu vystupují v jedné osobě.
V prvních deseti letech našeho století připravil takto do tisku své sbírky Václav Juda Novotný (1849-1922). Celkem 133 písní z jižních a středních Čech upravil pro zpěv a klavír a publikoval ve třech nevelkých sbírkách, jež vyšly v letech 1900-1906 v tomto pořadí: Bechyňské písně, Libické písně, Řečické písně. Jako sběratel se neorientoval na systematický výzkum terénu, ale na význačné lidové zpěváky žijící v Praze, kteří v té či oné oblasti prožili část života a přinesli si odtud znalost regionálního repertoáru.
Přes čtyřicet les se věnoval sběru jihočeských lidových písni Ferdinand Sládek (1872-1943). Shromáždil na 3000 zápisů od 170 zpěváků a zpěvaček ze 70 vesnic ležících převážně mezi Českými Budějovicemi, Trocnovem a Třeboní. Sebranou látku vydával v úpravách pro zpěv a klavír nebo v dostupné sborové sazbě. Ještě před první světovou válkou připravil do tisku sbírku Třeboňských a dva svazky Trocnovských písní. V roce 1922 k nim připojil ještě Písničky jihočeské pro mužský sbor a cyklus Z českého jihu pro ženský a smíšený sbor.
Podobného založení je sběratelské dílo Jaroslava Bradáče (1876-1938). Pocházel sice z Paceřic na Liberecku, ale trvale zakotvil ve školských službách západních Čech. Jako žák Z. Fibicha a V. Nováka měl určité skladatelské ambice, avšak poměrně záhy vešel do povědomí jako sběratel a upravovatel lidových písní. Tehdejší Ústav pro lidovou píseň archivoval 781 jeho zápisů z Plzeňska, Kralovicka, Sulislavska a Stříbrska. Z nich pak vyšlo několik sbírek upravených pro sólový hlas a klavír.
Nejvýraznějším zjevem českého sběratelství na počátku našeho století se ovšem stal Čeněk Holas (1855-1939). V roce 1900 otiskl na stránkách Českého lidu první ukázky zápisů z okolí Milevska. V letech 1902-1905 podnikl pak za podpory České akademie, spolku Svatobor a ministerstva vyučování cesty za lidovou písní na Domažlicko, Klatovsko, Pošumaví, jihočeská Blata, Vitorazsko, Chrudimsko a do Polabí. Četné zápisy pořídil i v oblasti Žďárských hor, kde se mísila česká tradice s moravskou. Tak vznikla jeho sbírka České národní písně a tance (1908-1910). Je rozvržena do šesti dílů podle jednotlivých oblastí (sedmý díl zůstal nevydán) a obsahuje celkem 2000 nápěvů s texty, provenienčními údaji, choreografickými a věcnými poznámkami. Dobová kritika mu vytýkala některé nepřesnosti zápisu a poměrně malý rozsah srovnávacího aparátu. Zároveň však oceňovala, že zachoval písňové památky z oblastí, které Erbenova sbírka nepokryla. Holasův význam také spočívá v tom, že přihlížel k životu lidové písně v jejím přirozeném prostředí a zachytil i ukázky lidové nástrojové hry. Své základní dílo pak doplnil řadou poznatků, které otiskl v Českém lidu, v Národopisném věstníku i ve dvou samostatných publikacích memoárového rázu.
Oživení sběratelské práce v období kolem Národopisné výstavy přineslo nové podněty i ve vědeckém bádání o lidoví písni. Od 70. let obracel pozornost k této problematice Otakar Hostinský (1847-1910), který navazoval na práce V. B. Nebeského, J. Gebauera a J. Jirečka a v duchu psychologické koncepce herbartismu nově formuloval základní otázky české hudební folkloristiky. Zabýval se prozodií a rytmem lidové písně a podal i její historické analýzy. Obrátil pozornost k souvislostem duchovní a světské lyriky 16. století a založil tak pramenné studium předbarokních látek světského lidového zpěvu. Našel v tom směru mezí svými žáky vynikající pokračovatele.
Byl to především Zdeněk Nejedlý ( 1878-1962), který na svou dobu vyčerpávajícím způsobem prozkoumal písňový repertoár husitského a předhusitského období. Také jeho smetanovská monografie přináší důležité poznatky o společenské funkci lidové písně. Metodicky však jeho dílo vykazuje na jedné straně příklon k objektivismu Gollovy školy, na druhé straně protichůdné romantizující chápáni lidu a lidovosti. Svým požadavkem, aby historický výklad zahrnoval vždy jednoznačné hodnotící stanovisko, se sice vzdaloval pozitivismu, ale neubránil se jednostranným soudům.
Zatímco Nejedlý akcentoval historickou stránku na úkor vlastní hudební teorie, vynikl v oboru hudební estetiky Otakar Zich (1879-1934), který své folkloristické práce o lidové písni a tanci opřel o vlastní sběratelskou zkušenost. Státní ústav pro lidovou píseň archivoval na 700 písní, které Zich zapsal v okolí Domažlic, na Merklínsku, Královéměstecku a v jižních Čechách. V roce 1909 zachytil na 14 voskových válečků hru blatského dudáka Kopšíka a pak i malou selskou muziku na Chodsku.
V oblasti historických věd, ovládaných duchem Gollovy školy; se v 90. letech zformovala opozice, jejímž mluvčím se stal Čeněk Zíbrt (1864-1932). Jako stoupenec kulturní historie požadoval, aby badatelská práce zahrnovala celou šíři společenské aktivity, nikoli jen sféru politiky a militarií. Aby nedocházelo k duplicitě, orientoval se Zíbrt po dohodě s A. Sedláčkem a Z. Wintrem na dějiny kultury venkovského lidu, pro něž založil v roce 1892 časopis Český lid. Základní řada jeho děl a větších publikací o zvycích, pověrách, písních a tancích spadá do období od konce 80. let zhruba, do první světové války. Řadou drobných studií a článků přispěl k objasnění repertoáru 16.-18. století, četných rukopisů, historických a jiných písní. Jeho přínos k heuristice světské lidové písně 16. století ocenil i O. Hostinský.
Sociologický, tematický a formální rozbor české lidové písně podal v rámci studia ústní slovesnosti Jiří Horák (1884-1975). Vyšel z pozitivistické metodologie svých předchůdců a jako žák prof. Polívky slučoval látkové a motivické studium se zřetelem k ideovému obsahu. Jako člen Českého výboru pro lidovou píseň spolupracoval s předními odborníky a sběrateli jako byli Z. Nejedlý, Vl. Helfert, L. Janáček, J. Š. Kubín, K. Plicka aj. Své heuristické mistrovství prokázal v četných komentářích a srovnávacích poznámkách ke sbírkám a edicím lidových písní (Erben, Kubín aj.). Významnou roli v popularizaci českého folklóru sehrály i jeho tematické výbory: Naše písně, Naše staré písně, Humor, vtip a satira v lidové písni, České legendy aj.
Už před první světovou válkou poněkud ochabla vlna sběratelského nadšení a předchozí aktivita regionalismu se ocitla v krizi. Duch 90. let však nebyl zapomenut. Působí dál na generaci, která se svým dílem přihlásila po roce 1918. V podmínkách státní samostatnosti se pak rozšiřuje také organizační základna, která se opírá o dosavadní činnost Státního ústavu pro lidovou píseň. Ten vznikl z popudu ministerstva kultu a vyučování, které vyvolalo v roce 1902 snahy po vydání lidových písni z celého Rakouska. Původně polosoukromý nakladatelský záměr se rozrostl na široce založený státní projekt. Práci řídil hlavní výbor se sídlem ve Vídni. V jednotlivých zemích pak působily regionální výbory. V Čechách zahájily činnost (český a německý) v roce 1906. V čele českého výboru se postupně vystřídali O. Hostinský ( 1906-1910), V. J. Dušek ( 1910-1911 ) a Zdeněk Nejedlý (1911-1919). Po skončení války byl v roce 1919 zřízen Ústav pro lidovou píseň v republice Československé, jehož předsedou se stal prof. J. Polívka. Vedle hlavního výboru zde působily ještě zemské orgány pro Čechy a Moravu, Slezsko a Slovensko. Od roku 1922 byl ustaven i zvláštní výbor pro otázky německé menšiny. Od svého vzniku shromáždil Ústav rozsáhlý rukopisný materiál (jen v Čechách na 20000 zápisů) a připravil i několik vzorových publikací. Jeho úkoly spolu s dokumentací převzal v novější době Ústav entnografie a folkloristiky ČSAV.
V ediční a organizátorské práci sehrála důležitou roli i Národopisná společnost československá. Ve vztahu k sběratelské činnosti navázala na zkušenost z roku 1908, kdy Český výbor uspořádal první sjezd sběratelů, a připravila v letech 1926-1927 národopisné kursy pro školské a vlastivědné pracovníky. Důležitým centrem výzkumné práce se tak vedle nově organizovaného Národopisného muzea stala i sít regionálních a specializovaných muzeí. Po roce 1918 provedl důležitou sběratelskou akci také Čs. vědecký vojenský ústav, který shromáždil značné množství lidových a pololidových písní s vojenskou tematikou. Soustředěný materiál je však dosud nezvěstný.
V letech mezi dvěma válkami se dále prohloubila už v předchozím období zjevná tendence přiblížit lidovou píseň široké veřejnosti edicemi určenými pro koncertní a společenský zpěv. V mnoha případech se tak spojuje sběratel, badatel i tvůrce. To je patrné např. v dílech F. Sládka; K. Weise, J. Jindřicha, F. Píchy, A. Cmírala aj., kteří vydávají sebranou látku v nejrůznějších úpravách pro sólový hlas a klavír, mužské, ženské a smíšené sbory. Většina jejich zápisů, stejně jako sbírky dalších sběratelů (A. R. Husová, J. Janda, A. Pek aj.), však zůstaly v rukopisech.
Koncem 30. a počátkem 40. let se sběratelská činnost vyvíjí pod zorným úhlem národního ohrožení. V rámci akce „Hudební máj 1940", jež položila základ Pražskému jaru, se připravovaly repertoárové sborníky, letáky, rozhlasové pořady (píseň týdne) a pečlivé provedení úprav hudebního folklóru z dílny předních českých skladatelů. V poměrně krátké době vyšlo několik výborů lidových písní, z nichž nejvýznamnější je Český zpěvník K. Plicky a Český národní zpěvník R. Smetany a B. Václavka. Zvláštní postavení pak zaujímá popularizační dílo Jana Seidla (1908) Národ v písni (1940), na něž navazují Zpěvy betlémské (1941), Zpěvy domova (1945) a soubor českých tanců, které vydal společně s J. Špičákem pod názvem Zahrajte mi do kola. Význam těchto prací byl ve své době nesporný, ale svou roli sehrály i po roce 1945 jako téměř jediná dostupná pomůcka nastupujícího souborového hnutí.
Už z tohoto letmého pohledu na období mezi dvěma válkami vysvítá, že v sběratelské, badatelské a tvůrčí práci stojí v popředí osobnosti, které si svůj sběratelský křest odbyly zpravidla ještě před první světovou válkou. To je patrné především v díle Karla Weise ( 1862-1944), který už v letech 1895 a 1896 přichází na jihočeská Blata, aby odtud vytěžil látku pro tři svazky Blaťáckých písní (1898-1899). Nebyly zamýšleny jako ryze folkloristické dílo, ale byly určeny především pro koncertní pódium a salónní zpěv. Proto se jim dostalo vřelého přijetí mezi výkonnými hudebníky, zatímco folkloristé vyjadřovali své výhrady k jeho zásahům do autentického materiálu. Po první světové válce se pak K. Weis upnul k rozsáhlému sběratelskému a edičnímu projektu, který uskutečnil v letech 1928-1944 pod názvem Český jih a Šumava v lidové písni. Každý svazek tohoto patnáctidílného cyklu obsahuje 50 písní a několik variantů v úpravě pro zpěv a klavír nebo harmonium. Zároveň přináší četné obrazové přílohy a literární exkursy.
Weis vstřebal do sebe národopisné klima 90. let a s ním i představy starší sběratelské generace (narodil se v době, kdy Erben vydával konečné znění své sbírky). Spojuje tedy v sobě ještě poslední výběžky romantického pojetí s erudicí a rozhledem mezinárodně uznávaného skladatele z konce 19. a počátku 20. století. Směřoval od autentického folklóru přes rekonstrukci až k tvorbě. Svým zápisům vtiskl nové umělecké vyznění, ale zároveň oslabil jejich pramennou hodnotu. Podal však ucelený pohled na rozlehlou oblast jižních Čech, a v tom je jeho nesporný význam.
Z regionálního zaměření vyrostlo i dílo Jindřicha Jindřicha (1876-1967). Po studiu skladby u V. Nováka představoval jeden z příslibů českého hudebního života. Pod dojmem první světové války se však začal cele věnovat regionální sběratelské práci. V letech 1926-1930 vydal sedm dílů Chodského zpěvníku. Po druhé světové válce připojil ještě osmý a devátý svazek a souborné národopisné dílo Chodsko (1956). Celková žeň jeho sběratelské činnosti představuje 1400 nápěvů a více než 4000 textů. Sebraný materiál publikoval v úpravách pro vícehlasý zpěv bez dalších poznámek o pramenech a místě zápisu. Je to v pravém smyslu zpěvník, nikoli pramenná edice. Jeho poznávací hodnota je však vysoká, i přesto, že autor podrobil originální znění četným korekturám, zejména po textové stránce.
Po smrti O. Zicha se přední osobností v oboru lidové písně stává Karel Plicka (1894). Svůj sběratelský křest si odbyl v letech 1914-1920 v okolí Úpice, Rtyně, Svojše, Českého Brodu. Už tehdy prozkoumal dostupné prameny a sbírky a roku 1919 pořídil společně s J. Horčičkou výbor českých lidových písní pro školní potřeby. V letech 1924-1939 se pak z popudu V. Nováka orientoval jako referent národopisného odboru Matice slovenské na slovenský hudební folklór. Působil tam téměř 16 let a za tu dobu zapsal na 20000 písní, z nichž jen část vydal tiskem.
Po návratu do českého prostředí ( 1939) připravil k vydání Český zpěvník, který obsahuje 500 písní a důležité poznámky o charakteru a přednesu lidové písně. Citlivý výbor ze starších sbírek doplňují i vlastní Plickovy zápisy z Úpicka. Spolu s F. Volfem připravil pak rozsáhlou edici Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách (1944-1960).
Metodicky vyšel K. Plicka z Janáčkova syntetického přístupu, podal zasvěcené monografie lidových interpretů, pořídil bohatou fotografickou, filmovou i zvukovou dokumentaci. Usiloval tak o zachycení lidové písně ve všech souvislostech a v plné intenzitě citového zážitku.
Od 30. let se datuje společná sběratelská práce literárního historika Bedřicha Václavka (1897-1943) a hudebního vědce Roberta Smetany (1904), autorů, kteří významně zasáhli do studia společenského zpěvu, kramářské a zlidovělé písně. Z této součinnosti vznikly edice České písně kramářské (1937, 1949), Český národní zpěvník ( 1940, 1949) a poválečné vydání Českých písní zlidovělých (1955). V několika reedicích a výborech vyšly také teoretické studie a články obou autorů o lidové písni.
Na počátku 30. let začíná publikovat výsledky svého sběru také jihočeský skladatel František Pícha (18931964), který shromáždil více jak 1000 zápisů z Třeboňska, Jindřichohradecka, Táborska a Českobudějovicka. Část své sbírky publikoval ve sborových úpravách, část pro sólový zpěv a klavír (Lidové písně z jižních Ú~ech, 1933). Písňový materiál z Blat použil také k několika komponovaným pásmům kantátového typu (Blata zpívají, Blatská svatba).
V klavírních a sborových úpravách vydával své sbírky i Adolf Cmíral ( 1882-1963), který na sebe v oboru sběratelské a upravovatelské práce poprvé upozornil v roce 1935 sbírkou Lidové písničky z Rakovnicka a Křivoklátska, na niž navázaly Veselé koledy z Krkonoš ( 1936) a sbírka sborových úprav Ze Sukova kraje (1937). Léta nacistické okupace ho přivedla k problematice české písně znárodnělé a k hlubšímu zájmu o zpěvní folklór z Posázaví. Odtud vytěžil látku pro své Poříčské písničky ( 1943) .
Pod vlivem F. Sládka se od 30. let věnoval sběratelství na Strakonicku a Písecku Josef Janda (1892-1980). Zapsal na 2000 nápěvů a textů, většinou variantů už dříve známých písní. Jen malá část jich vyšla ve dvojím vydání Prácheňského zpěvníku (1970, 1983). Z této části Prácheňska těží také rukopisné sbírky Anny Reginy Husové ( 1857-1945) a její žákyně Ludmily Danešové (1903). Jejich rukopisy jen zčásti našly uplatnění v edici Jihočeské tance I - II (2. vyd. 1979-1980) .
Ze Sedlčanska a Voticka publikoval lidové písně také Čeněk Habart (1863-1942), který se podílel na přípravě Národopisné výstavy a na založení sedlčanského muzea.
Dosud ne zcela doceněna je i rukopisná sbírka Josefa Štefana Kubína (1864-1965), která představuje více než 2000 písní z jižních Čech, Jičínska, Kladska, Boleslavska, Vysokomýtska. V polovině 20. let vyšly tiskem jeho Kladské písničky s bohatým poznámkovým aparátem J. Horáka. Přibližně ve stejné době zveřejnil své zápisy z Královéhradecka F. L. Sál. Z Podkrkonoší čerpal pro svou sbírku, jež vyšla ovšem až po válce, Josef Emanuel Jankovec (1886-1949). Hlavní těžiště jeho sběratelské práce bylo však na Slovensku, kde ve 20. a 30. letech zapsal a předložil Státnímu ústavu pro lidovou píseň 1700 písní z Piešťan a Zemplína. Po návratu do Čech se orientoval na oblast kolem Nové Paky a Jilemnice, kde zachytil 922 písní, z nichž 50 zahrnul do sbírky Podkrkonošské písně (1946).
Po roce 1945 zveřejnili výsledky své sběratelské práce i další sběratelé. Je to především Josef Michal (1886-1961), který připravil k vydání svou první sbírku Východočeské kolové tance už koncem 30. let, ale v důsledku války vyšla až v roce 1945. Jeho životním dílem je pak široce pojaté vydání Lidových písní a tanců z Hradecka ( 1959), na němž se podíleli i přední čeští etnografové a folkloristé. V letech 19391951 zapsal v okolí Plzně 334 lidových písní Oldřich Blecha ( 1892-1951 ) . Na 250 zápisů zpracoval pro sólový hlas a klavír. Tak vznikla i jeho sbírka Zpěvy Plzeňska (1949).
Svou předválečnou sběratelskou činnost nejbohatěji po roce 1945 rozvinul Albert Pek (1893-1972). V roce 1939 zachytil na Jihlavsku zbytky původní lidové hudby a ve 40. letech intenzívně sbíral lidové písně a tance na Poděbradsku a Nymbursku, kde objevil i několik tanců s proměnlivým taktem. V roce 1946 je vydal pod názvem Lidové tance z Polabí.
Tito sběratelé, upravovatelé a propagátoři lidové písně tkví ještě svými kořeny v předchozím období, ale mnozí z nich zároveň vstupují do širšího společenského kontextu, jak to vyjádřil Vratislav Vycpálek (1892 -1962) svým akcentem na novou společenskou funkci folklórního odkazu. „Zájem, jaký je dnes o lid a jeho umění," napsal v dubnu 1948, „dá se srovnávati pouze se zájmem, jaký byl před 53 lety o Národopisnou výstavu v Praze.... Vyplňuje se dávný sen mého otce: to, oč on celá desetiletí usiloval a v čem jsem po něm zdánlivě marně pokračoval, zdá se uskutečňovati: Tance se nám vracejí z muzeí opět mezi lid."
Sběratelskou práci po druhé světové válce poznamenal i fenomén souborového hnutí. Svého kulminačního bodu dosáhlo v polovině 50. let, tj. v době, kdy patos masové písně byl na ústupu a nový repertoár "pro všední den" ještě nebyl s to uspokojit společenskou potřebu, Toto vakuum vyplňoval tedy uměle pěstovaný folklór. Z nejtěsnějších kontaktů této praxe s vědeckými a metodickými pracovišti se vyvinula souborová ' sběratelská činnost. Dramaturgie obohacená novými poznatky z terénu zvyšovala prestiž a posouvala soubory v celkovém žebříčku hodnocení. Avšak jen tam, kde v centru tohoto hnutí stály kvalifikované osobnosti, vznikaly ucelené sbírky. Jsou pozoruhodné zejména tím, že prokázaly životaschopnost mnoha starších látek ještě v polovině 20. století.
Z okruhu průkopnické práce Vycpálkova souboru vzešlo několik významných sběratelských a edičních činů spjatých především se jménem Františka Bonuše (1919). Od roku 1946 shromažďoval lidové tance ze středního a horního Pojizeří a Podještědí Pavel Krejčí (1917-1967). Z Nymburska, Poděbradska a Mladoboleslavska vytěžil materiál pro svou sbírku Svatopluk Šebek (1926) a řadu souborových zápisů z Liberecka otiskl koncem 50, let E. Vítek. Na Roudnicku navázal na sběratele Felixe Koblence a Františka Vrbu nověji Rudolf Felzmann. Starší sbírku Antonína Lega doplnil novými zápisy pastýřského vytrubování a dalšími projevy lidové tvořivosti na Sedlčansku Stanislav Kofroň (1919). Některé pastorální motivy „slouhovského" folklóru zaznamenal i Vladimír Klusák ( 1916) . Nově prostudoval způsob hry chodských dudáků Zdeněk Bláha (1929), který tak vlastně navázal na L. Kubu. Kromě toho zapisoval lidové písně i v jiných oblastech Plzeňska a realizoval je v souboru Úsměv a ve vysílání Československého rozhlasu. Svým zaměřením je mu blízký ředitel Chodského muzea v Domažlicích Vladimír Baier (1932) a některými rysy i popularizátorská činnost Jiřího Kajera ( 1904) .
V jižních Čechách se sběratelská práce, podobně jako v Plzni, soustředila kolem krajové redakce Československého rozhlasu, kde ji od poloviny 50. let odborně i organizačně zajišťoval redaktor Lubomír Soukup (1915). Významnou úlohu tu sehrály přední soubory lidových písní a tanců jako českobudějovický Úsvit pod vedením Zory Soukupové ( 1922-1981 ) a Prácheňský soubor ze Strakonic řízený Josefem Režným (1924). Zatímco Z. Soukupová se orientovala převážně na oblast Doudlebska a Blat, J. Režný sběratelsky zmapoval historické jádro Prácheňska. Na Pacovsku vznikla rukopisná sbírka Stanislava Kouby ( 1908) a v novovčelnickém souboru Jitřenka realizoval své zápisy z Kamenicka Karel Melzoch (1922). Z této oblasti pak vychází i nejnovější sbírka Antonína Lipperta, vybavená úpravami pro dudáckou muziku.
Významnou úlohu v rozvoji sběratelské práce sehrála nejrůznější osvětová a metodická zařízení s ústřední i regionální působností. Konfrontaci nově získaných poznatků umožňovaly i četné slavnosti lidových písní a tanců, organizované po vzoru Strážnice v Domažlicích, Strakonicích, Borovanech, Rýzmburku aj. Ve všech akcích a projevech tohoto druhu se zároveň uplatňoval obapolný vliv zájmové činnosti a soudobé vědecké práce, jejíž základnu tvoří ÚEF ČSAV a příslušné katedry vysokých škol. V několika široce založených výzkumech je bohatě obsažena i sběratelská práce. Tak je tomu v rozsáhlém díle Jaroslava Markla (1931), zaměřeném především na přederbenovské období a na tradici dudácké lidové hudby, v edicích Vladimíra Karbusického (1925) a Václava Pletky (1919), věnovaných dělnické písni, či v sběratelské a teoretické práci z oboru taneční folkloristiky spjaté se jménem Hannah Laudové (1921). Lidové písni a tanci se tak dostává nového osvětlení v kontextu s celou historií lidové kultury, v bohaté škále žánrů a forem i sociálních souvislostí.
Pramen : Dr. Jindřich Pecka ( Buklet LP - České lidové písne - Musica Bohemica )