Cimbál, typický moravský nástroj ?
Cimbál [z řec.], mnohostrunný chordofon, jehož struny jsou rozeznívány prsty, tyčinkami nebo paličkami v rukou hráče. Za hlavní typologické znaky cimbálu se považují symetrický lichoběžníkový tvar rezonanční skříně a kobylky, které rozdělují několikasborově tažené struny na více tónů. Takové nástroje jsou v německy mluvících zemích nazývány Hackbrett, ve Francii tympanon, v Anglii dulcimer a u Slovanů, Maďarů a Rumunů jejich názvy pocházejí z řec. kymbalon. Za přímé předchůdce cimbálu lze považovat středověká psalteria (žaltáře) různých tvarů, která se vyskytovala již v 11. stol, jak v Evropě, tak i v oblastech islámské kultury. První evropský ikonogram psalteria pochází z r. 1184, hra paličkami je doložena k r. 1300. První vyobrazení psalteria z Čech je datováno 1320, s velmi dokonalou konstrukcí nástroje z českého území se lze setkat na ikonogramu z r. 1359. Až do poslední třetiny 17. stol. se konstrukce evropského psalteria prakticky neměnila. Převrat způsobila až rekonstrukce nástroje P. Hebenstreitem 1690 v Mersenburgu u Halle. Hebenstreit opatřil psalterium systémem dělících kobylek, čímž podstatně rozšířil jeho tónový rozsah. Od té doby se hovoří o cimbálu, Hackbrettu atd. K poslednímu vylepšení cimbálu došlo až 1792, kdy kapelník Zimmermann zvýšil jeho hlasitost a současně zpevnil nástroj důmyslným rozmístěním duší pod dělícími kobylkami.
V 17. a v 1. polovině 18. stol. dosáhl cimbál, podobně jako dudy či niněra, módní obliby v tzv, vysoké hudbě. S názvem tohoto nástroje cymbal se lze setkat v českých literárních pramenech poprvé 1680. Do lidového prostředí č. zemí se dostal nejpozději 1700, jak dosvědčuje několik ikonogramů. Spolehlivě však lze dokázat jeho existenci v nástrojových seskupeních v jihozáp. Čechách až od poslední třetiny 18. stol. Odtud se šířil do j. Čech, do Polabí, na Českomoravskou vysočinu a dále na Moravu. Jeho přetrvání v lidovém instrumentáři však nebylo dlouhé. Trvalo sotva sto let. V Čechách zanikl již v 50. letech 19. stol., na Moravě se udržoval nejdéle na Hané, Brněnsku, Valašsku a Kyjovsku, avšak většinou již jen jako sólový nástroj ke zpěvu (do 80. 1.). Některé regiony (Horňácko) c. nikdy nepřijaly. Poslední vzkříšení moravského c. vyvolala NVČ v Praze 1895. Po ní z lidového instrumentáře zcela vymizel.
Podle muzejních exemplářů byl každý c. rozměrově jiný. Šířka se pohybovala
od 73 do 125 cm, počet tří až sedmisborových ocelových strun byl 17-29, dlouhé
kobylky byly vždy jen dvě. Většinou byl celý nástroj vyroben ze smrkového a
javorového dřeva. Na vrchní desce byly umístěny až tři rosety (existují však
nástroje zcela bez zvukových otvorů). Tónový rozsah diatonických nástrojů a
absolutní výška jejich ladění byly patrně různé (přibližně asi od c do c3) a
lze předpokládat, že byly ovlivňovány dovedností výrobce a hráče i laděním
dalších nástrojů v kapele. V j. Čechách se zachovalo několik nástrojů s
pohyblivými mosaznými kobylkami, jimiž bylo možné, podobně jako u háčkové
harfy, zkracovat některé struny o půl tónu a tím přelaďovat nástroj do jiné
tóniny. Malý přenosný c., připevněný popruhem kolem šíje a přes ramena,
opřený širší spodní základnou o břicho hráče, umožňoval hru vestoje i v
chůzi. Častěji se však kladl při hře na stůl nebo na kolena sedícího muzikanta.
K rozezvučení strun bylo používáno jedné nebo dvou kovových nebo dřevěných
paliček.
Hackbrett vyrobený Karlem Hanzíkem z Příbrami - prosinec 2008
Na konci 18. a na počátku 19. stol. se hrálo na c. jako na hlasitý a zvonivý primující nástroj, většinou jen jednou kovovou paličkou. Tam, kde se stal c. pouze doprovodným nástrojem, byly používány dvě dřevěné paličky, mnohdy obalované plstí pro utlumení a zušlechtění zvuku. Dozvuk nástroje byl tlumen tlakem předloktí na struny. Většina nástrojů má ve spodní části víka a ve spodním lubu otvory na vhazování a vybírání mincí za hru.
1866 postavil budapešťský nástrojař (původem z Říčan u Prahy) J. V. Schunda, inspirován malým cimbálem, velký chromatický cimbál (nagycimbalom) na čtyřech nohách s rozsahem D–e3 . 1874 doplnil nástroj dvěma dusítky ovládanými pedálem a zvětšil jeho rozsah na C-f3 (pedálcimbalom). Schundův cimbál se brzy stal dominantním nástrojem cikánských kapel v budapešťských kavárnách. Na počátku 20. stol. byla hra na cimbál vyučována i na budapešťské konzervatoři, bylo napsáno několik škol, řada virtuosů na něj hrála barokní cembalový repertoár. Cikánské kavárenské kapely rozšířily během několika let nástroj téměř po celém světě. Schundův závod nestačil poptávce a pedálcimbalom vyrábělo již r. 1898 čtyřicet maďarských nástrojařských firem. Nástroje se staly úspěšným předmětem vývozu do Evropy a Ameriky, hl. však do Indie a do Austrálie.
S velkým cimbálem se šířila i tzv. novouherská hudba, provozovaná maďarskými cikány v kavárnách všech větších světových měst. Schundův nástroj si ve 30. letech 20. stol. začaly pořizovati některé bohatší moravské krůžkařské kapely (Strážnice 1934) a s ním přebíraly i novouherský způsob hry. Po válce se krůžky přeměnily na soubory lidových písní a tanců. V oblasti Slovácka vznikly nové souborové cimbálky, cimbálové muziky. V. t. sestavy nástrojů tradiční hudby.
Lit.: J. Černík: Hudební umění. In: Moravské Slovensko H. Praha 1922, s. 640-646; A. Václavík: Luhačovskě Zálesi. Luhačovice 1930, s. 489-490, 499; S. Šebek: Rekonstrukce polabské lidové muziky. LTv 10, 1959, s. 231-232; J. Režný: Lidové hudební nástroje v Čechách. Praha 1975, s. 38 —43; L. Kunz: Die Volksmusikinstrumente der Tscbechoslowakei. Leipzig 1974, s. 59-65; L. Kunz: Die Zymbalmusik der Spielleute im Kuhlándchen (Nordostmähren) an der Wende des 18. zum 19. jabrbundert, In: Tradition und Entfaltung. Trautenfels 986, s. 341-349; L.Kunz: Nástroje lidové hudby ve sbírkách pražských muzeí, SNM 41, 1987, s. 150-155.
Pramen : Lidová kultura - národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Mladá fronta 2007 - Etnologický ústav Akademie věd České republiky, v.v.i., v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně