Chori, kozyczye, ormfa, ale nakonec dudy
Dudy, aerofon sestávající nejméně z jedné píšťaly s trvale napájeným plátkovým oscilátorem; napájení zajišťuje vzduchový zásobník, plněný dechem nebo měchovým dmychadlem, svíraný mezi paží a tělem hráče.
Nejstarší evropský ikonografický doklad o existenci tohoto nástroje pochází z roku 1270. Pravděpodobně od konce 12. století až do současnosti jsou dudy trvale součástí instrumentáře všech evropských národů, které je během doby přizpůsobovaly vlastním hudebním potřebám a měly pro ně i své vlastní různé názvy. Teprve ve 2. třetině 16. století se téměř v celé Evropě (kromě britských ostrovů, Francie a skandinávských zemí) ustálila nová pojmenování se společným kořenem, pocházejícím z názvu tureckého hobojovitého nástroje düdük. Ve stejné době se na dnešních územích severního Řecka, Bulharska, Čech, Moravy, celého Slezska, Slovenska a u Basků objevují další nová pojmenování s jiným společným kořenem, pocházejícím z arabského slova gaita (gchaydcha), jímž v tehdejší spisovné turečtině byly pojmenovány dudy. Oba nové názvy poměrně rychle vytlačily z Evropy většinu názvů místních, i když s některými jsou stále užívány paralelně (v těchto případech pravidelně označují konkrétní velikost nebo konstrukci nástroje). Tento jev úzce souvisí s obdobím největších tureckých výbojů v 1. třetině 16. století. Již dávno existující evropské dudy přijaly názvy zvukově (důdük) nebo konstrukčně (gaita) podobných nástrojů tureckých. Jen v nynějším Maďarsku, které od 11. století bylo závislé na Cařihradu, je již ve 14. století literárně doložen název gajda.
V českých zemích je z 13. století pojmenování dud chori (z lat.), pro 14. až počátek 16. století velmi frekventovaný název kozyczye a v 16. stol. Kořec (z lat. chorus). Pražský Paulus Paulirinus (asi 1413 – 1471) v díle Tractatus de musica (1460) uvádí dudy s jednou melodickou a jednou bordunovou píšťalou pod záhadným názvem ormfa. Termín dudy je v Čechách poprvé doložen na konci 15. století. Od roku 1550 až do konce 18. století se v českých literárních pramenech i v lidovém prostředí běžně vyskytují vedle sebe dudy i kejdy jako rovnocenné názvy pro tentýž nástroj, a to i v rámci jednoho regionu nebo díla (slovníky). Teprve na konci 18. století nastává pomalá diferenciace: v Čechách, na západní a střední Moravě se více užívá názvu dudy (méně kejdy), na východě Moravy (a na Slovensku) výhradně termínu gajdy. Vedle toho ještě existovala řada místních názvů, kterými byly často rozlišovány rozdíly v konstrukci, velikosti nebo ladění nástrojů: kozel, kozlík, pukl, puklo, puklík, buklo, polský kozlík, velký kozel, německé dudy, fuky, bzíkalky, dudky hrkavky, šotky, šotky, moldánky, mulitánky, kyjdy atd. Německé obyvatelstvo českých zemí užívalo pro dudy ponejvíce názvů Dudlsook, Dodelsack, Sackpfeife, Bock, Bockpfeife, ale také dudy. Někteří organologové odvozují vznik evropských dud od píšťaly s měchuřinou. Jde o staroindický nástroj tiktirí, jehož první monogram se objevuje v Evropě až 1360 a poslední 1529, tedy v období, kdy evropské dudy měly již ustálenou koncepci i konstrukci a v hudebním instrumentáři byly pevně konstituovány.
Podle ikonografických pramenů měla konstrukce dud v celé Evropě od 14. do 16. století ustálenou podobu. Muzikant tiskl jednou paží měch, který nafukoval ústy dřevěnou trubičkou. Z měchu vycházela jedna rovná, ponejvíce kónická melodická píšťala, na níž dudák většinou levou rukou ovládal vrchní prstové otvory (na rozdíl od praxe 19. a 20. století). Jednu nebo více rovných bordunových píšťal různých délek měl položeno na rameni tak, že trčely šikmo vzhůru. Podle ikonogramů se jedna nebo dvě bordunové píšťaly objevily kolem roku 1250 a třetí po roce 1370. Tyto píšťaly vydávaly s největší pravděpodobností základní tón, kvintu a oktávu. Dudy se tak přizpůsobily praxi bohoslužebního zpěvu, který byl do konce 11. století provozován v paralelních kvartách a kvintách (organum) nebo s dlouhým basovým (bordunovým) tónem. V lidovém prostředí se organum udržovalo i nadále a v některých oblastech se provozuje dosud. Tomu byly přizpůsobeny i další hudební nástroje: především niněra, ale také středověké liry, rubeby a fiduly a později liry da braccio s bordunovými strunami, vedenými vedle krku a průběžně drnkanými palcem muzikanta. V ikonogramech z českých zemí se nachází pouze jediná výjimka z 1. čtvrtiny 16. století: dudy. s jedinou (melodickou) píšťalou.
Soubor písní a tanců Jiskra - Plzeň
Teprve na přelomu 16. a 17. století se výroba a konstrukce dud v Evropě začala výrazně regionálně diferencovat. Příčinou hlavní změny v konstrukci nástroje, která zasáhla téměř celou Evropu, bylo fyzicky namáhavé nafukování vzduchového zásobníku a obtížná délka bordunových píšťal, které byly až pětkrát delší než píšťala melodická. Zdá se, že řešení přišlo kolem roku. 1600 ze západní Francie. Nafukování zásobníku ústy bylo nahrazeno měchovým dmychadlem ovládaným jednou paží a bordunové píšťaly byly zkráceny na principu renesančního racketu: meandrovitým vedením trubice píšťal. V té době se dudy převážně vyskytovaly v lidovém hudebním instrumentáři. Avšak 18. století přineslo především ve Francii jejich renesanci i v tzv. vysokém umění. Byly pro ně skládány skladby, vyráběli je význační nástrojaři, hráli na ně virtuosové. Tato móda však zanikla již ve 2. třetině 18. století a dudy se opět vrátily do lidového hudebního instrumentáře.
Středověké, renesanční i barokní ikonografické prameny připouštějí jen minimální možnost určit, byl-li v píšťalách dud použit dvojitý, nebo jednoduchý plátek. Na počátku 21. století jsou dudy s cylindrickými píšťalami a s jednoduchým plátkem rozšířeny hlavně v oblasti východní, jihovýchodní, jižní a střední Evropy. V minulosti se však také vyskytovaly ve Skandinávii a v Pobaltí. Jiný, stále používaný typ má v kónické melodické píšťale dvojplátek, avšak cylindrické bordunové píšťaly jsou osazeny jednoduchým plátkem. Takový nástroj je rozšířen především v západní Evropě (Anglie, Skotsko, Irsko, Španělsko a francouzské Bretaňsko). České dudy a moravské gajdy byly již od konce 18. století opatřeny dvěma píšťalami (melodickou a bordunovou) s jednoduchými plátky, přičemž bordunová píšťala byla zalomena tak, že visela přes rameno směrem k zemi nebo volně visela ze spodní strany vzduchového zásobníku před tělem dudáka. V Čechách je bordunová píšťala stále vybavena tzv. kratičem, meandrovitým zkrácením. Současně v českých zemích existovaly v 19. století dudy, jejichž vzduchový zásobník byl nafukován ústy, i dudy s přídavným měchovým dmychadlem, které nakonec jednodušší typ vytlačily. Nafukovací vstup do vzduchového zásobniku byl opatřen jednoduchým koženým jednosměrným ventilem tak, aby jím vzduch nemohl při hře unikat.
Tzv. české dudy se tedy skládají ze čtyř hlavních částí: (1) z cylindrické melodické píšťaly opatřené sedmi prstovými otvory, (2) ze zásobního měchu, který má být zhotoven z kůže jednoročního kozla (nyní je většinou vyráběn z kůže vlčáka), do něhož se žene vzduch, (3) z měchového dmychadla, umístěného pod levou paží hráče, a (4) z cylindrické bordunové píšťaly, která vydává tón Es. Obě píšťaly jsou zakončeny nahoru ohnutými růžky z hovězího dobytka. Melodická píšťala umožňuje hru s tóny b1, d1, es1, f1, g1, as1, b1, c2. Poněvadž u ní chybí horní septima (d2), nevyskytuje se tento tón ani v dudáckých písních, které se pohybují většinou v rozsahu tónových možností melodické píšťaly. Dodržení tohoto nejrozšírenějšího chodského ladění dud bylo dáno především zručností jejich výrobců. V ostatních českých (Krušnohoří) a moravských (slovácké Horňácko, Valašsko) regionech bylo ladění dud většinou vyšší.
Jako sólový nástroj měly dudy až do 60. let 19. století dominantní úlohu v lidové hudbě českých zemí. lkonografické prameny však dokazují, že již od poloviny 18. století se k nim ve vesnickém prostředí začaly postupně přidružovati jiné hudební nástroje, především housle, což v polovině 19. století znamenalo na východní Moravě přechod k hudecké sestavě s vyloučením dud (pro jejich hudební strnulost). V oblasti jižních a západních Čech se však dudy v souhře s jinými nástroji udržely v tzv. malé muzice až do 80. let 19. století. Jednotliví staří dudáci a gajdoši se v Čechách a na Moravě (především na Brněnsku, Podluží a na Horňácku) vyskytovali ještě v posledním desetiletí 19. století.
O vzkříšení hry na dudy v jižních Čechách se na počátku 20. století zasloužil především Č. Zibrt. V Čechách je hra na dudy udržována v mnoha amatérských a profesionálních souborech lidových písní a tanců. Ve Strakonicích, tradičním centru dudácké hry, se každé dva roky koná mezinárodní dudácký festival, dílna a dudácké sympozium.
Literatura : Č. Zíbrt: Hrály dudy. Praha 1917; L. Rutte: Poslední dudáci na Chodsku. ČL 25, 1925, s. 164-170; A. Václavík: Luhačovské Zálesí. Luhačovice 1930, s. 430, 488; J. Markl: Dudy a dudáci. České Budějovice 1962; J. Markl: Česká dudácká hudba. Partitury Ludvika Kuby. Praha 1962; K. Vetterl: Nejstarší zprávy o gajdoších na Valašsku. ČL 50, 1963, s. 266-274; L. Rutte: Gajdy a gajdošské tradice na Valašsku a Slovácku. Strážnice 1964; J. Režný: Lidové hudební nástroje v Čechách. Praha 1975, s. 17—30; Dudácká dílna 1990. Sborník příspěvků. České Budějovice Strakonice 1990; J. Režný: Po stopách dudáků na Chebsku. Cheb 1992; B. Garaj: Gaidy a gajdošská tradícia na Slovensku. Bratislava 1995; P. Číp J. Režný: České dudy. Výroba, zdobení, ladění. Strakonice — Zubří 1999.
Pramen : Lidová kultura - národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Mladá fronta 2007 - Etnologický ústav Akademie věd České republiky, v.v.i., v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně