Od píšťalek k příčné flétně
Flétna [z italštiny], aerofon, u něhož je vzduchový sloupec (většinou ohraničený otevřenou nebo uzavřenou trubici) uváděn do rezonance s třecími tóny, vybuzenými na hraně nástroje lidským dechem. Narazí-li proud vzduchu na hranu umístěnou v prostoru, mění se v turbulentní proudění. Po obou stranách hrany se tvoří víry, opakující se v časových intervalech, které způsobují vznik tzv. třecího tónu. Výška třecího tónu je dána počtem vírů (kmitů), které vzniknou během jedné sekundy. Vzhledem k tomu, že třecí tóny jsou samy o sobě velice slabé, jsou u dřevěných dechových nástrojů zesilovány rezonátory, v případě flétny pevně ohraničenými vzduchovými sloupci většinou kruhového průřezu. Přesáhne-li tlak vzduchu určitou mezní hodnotu, rozpadá se každý vír ve dva, čímž se frekvence tónu zdvojnásobí. Při dalším zvýšení tlaku vzduchu se původní vír rozpadá na tři samostatné víry atd. Vzniká tzv. přefukování do vyšších harmonických tónů, čímž se dosahuje u nástrojů zvětšení jejich tónového rozsahu. Vzduchové sloupce, ohraničené válcovou ( cylindrickou) nebo kuželovou (kónickou) trubicí nebo i jiným pevným povrchem ( např. soudkem), na jednom či na obou koncích otevřené, jsou schopny vydávat vlastní kmity o určité frekvenci. Toto chvění je však u nich nutno vyvolat pomocí nějakého zdroje, u nástrojů flétnového typu se tak děje právě pomocí třecího tónu. Válcové vzduchové sloupce flétnových nástrojů na obou koncích otevřené jsou schopny vydávat kromě základního tónu také všechny jeho harmonické tóny, tj. sudé i liché. Do skupiny nástrojů s tímto vzduchovým sloupcem patří i novodobá příčná flétna a pikola. Hlavice těchto nástrojů je kuželová (někdy mírně parabolického tvaru), což však zde má význam hlavně pro snazší ozev přefukovaných tónů. V kuželové trubici na jedné straně uzavřené vzniká pomocí třecího tónu řada harmonických tónů, souhlasná s tónovou řadou válcové trubice na obou koncích otevřené. Vytvářejí se zde tedy kromě základního tónu také všechny jeho harmonické tóny sudé i liché. Rozdíl je jedině v rozmístění uzlů, které jsou proti válcové trubici nesymetricky posunuty blíže k užšímu nebo uzavřenému konci kuželové trubice. Do skupiny nástrojů s kuželovým vzduchovým sloupcem patří například všechny staré typy kuželových (příčných i podélných) fléten, i těch, které měly vrtání opačně kónické. Po stránce fyzikální patří do této skupiny také některé varhanní píšťaly.
Lidová muzika z Chrástu - prosinec 2008 Divadlo Alfa Plzeň
Všechny dřevěné dechové hudební nástroje vzhledem ke své zvukotvorné podstatě jsou založeny na stejném principu. Základní tón udává celková délka nástroje (u příčné flétny a pikoly délka měřená od středu retného otvoru ke konci nástrojové trubice). Zvyšování základního tónu se dosahuje odkrýváním (uvolňováním) zakrytých otvorů, které jsou navrtány v určitých stanovených rozměrech do stěn nástrojové trubice. Odkrýváním otvorů se dosahuje zkracování rozkmitaného vzduchového sloupce uvnitř nástroje, a tím i změny základního tónu. Otvory byly původně u starých, primitivních a lidových nástrojů navrtány jen v rozpětí prstů obou rukou. Výslednicí takto postupně zkracovaného vzduchového sloupce byla ne zcela čistá diatonická řada tónů. Chromatická řada se dosahovala neúplným zakrýváním otvorů nebo pomocným zakrýváním otvorů nejspodnějších. Podobným způsobem se stále hraje na zobcové flétny (blokflétny). Tónů vyšších, než dává základní řada, se dosahuje tzv. přefukováním (intenzivnějšími nárazy vydechovaného proudu vzduchu). Možnost přefouknutí do jednotlivých harmonických tónů je dána tvarem nástrojové trubice a celkovou konstrukcí nástroje. Tak lze základní tón přefukovat nejen o oktávu, ale i o další intervaly: kvintu, kvartu, velkou tercii atd.
Lidová muzika z Chrástu - prosinec 2008 Divadlo Alfa Plzeň
Flétny se dělí na podélné a příčné. Tyto názvy jsou dány polohou nástroje při hře vůči delší ose těla hráče. Podélné flétny jsou s ní téměř rovnoběžné, příčné jsou na ni téměř kolmé. Podélné flétny jsou v českých zemích většinou nazývány píšťaly. Dělí se na píšťaly bezdírkové: jednoduché, sdružené a pístové, na píšťaly s dírkami: jednoduché, sdružené a soudkové, a na píšťaly varhanní: kryté a otevřené. Příčné flétny si v českých zemích svůj název podržely (flétnou je vždy myšlena flétna příčná). Dělí se na flétny bezdírkové jednoduché a sdružené, a na flétny s dírkami. Hlavice píšťaly je opatřena vzduchovým kanálkem ukončeným štěrbinou, která směřuje proud vzduchu na hranu příčného výřezu na vrchní nebo spodní straně hlavice. Jednoduché bezdírkové píšťaly jsou v lidovém prostředí na českém území reprezentovány valašskými koncovkami. Jde o píšťaly o délce asi 70 cm (podle délky ruky hráče), u nichž lze přefukováním a částečným či úplným zakrýváním konce nástroje docílit (s malými intonačními nepřesnostmi) v ideálním případě všech tónů stupnice. Koncovky byly na Valašsku vyráběny ještě v 50. letech 20. stol. dvěma způsoby. Při starším byl lískový prut podélně rozštěpen, jeho střed vykroucen a obě poloviny slepeny pryskyřicí a omotány kůrou z třešňové větve. Novější a akusticky dokonalejší koncovky se vyráběly na soustruhu. Sdružené bezdírkové píšťaly jsou známy z českých zemí jen jako zvukové hračky (moldánky, mulitánky, multánky, varhánky), vyráběné většinou samotnými dětmi svázáním několika různě laděných vrbových či lískových píšťalek. Na konci 19. stol. byly též vyráběny podomácku na Šumavě lisováním (nebo vyklepáváním do forem) a letováním ze železného pocínovaného plechu a prodávány na trzích. Na přelomu 20. a 21. století jsou průmyslově vyráběny z umělých hmot. Pístové píšťalky s plynule proměnlivým tónem sloužily jako hračky, především však jako vábničky. Jednoduché píšťalky s dírkami byly v 19. století vyráběny a používány také především v hornatých částech východní Moravy. Patřily k tzv. pastýřské kultuře. Byly většinou šestidírkové,vyráběné z bezu těmi nejjednoduššími prostředky (vypalování dírek) nebo soustružením z dřev ovocných stromů venkovskými řemeslníky. Soustružené, vnějším kanelováním a vypalováním zdobené dírkové píšťalky byly běžným artiklem jarmarečních prodavačů ještě v 1. polovině 20. století, avšak jen jako dětské hračky. Zvláštní skupinu tvoří velmi krátké (do 10 cm) tzv. Hadrářské (handrácké) píšťalky, většinou třídírkové. Sloužily jako signalizační nástroj oznamující specifickou znělkou příchod hadráře (hadrníka) na vesnici. Na Slovensku byly vyráběny z vepřových nebo ovčích kostí, exempláře z Moravy (Kunovic) byly soustružené ze dřeva. Sdružené píšťalky s jednou trubicí opatřenou šesti dírkami a s druhou trubicí bezdírkovou byly na Valašsku vyráběny až ve 20. století podle vzoru středoslovenských dvojaček v rámci národopisného hnutí po NVČ 1895. Soudkové píšťaly jsou známy z období renesance jako kamzičí rohy, z 19. a 20. století jako okaríny. Varhanní píšťaly se v lidovém hudebním instrumentáři nevyskytovaly, i když nelze popřít velký vliv kostelní varhanní hudby na lidové hudební cítění a vkus.
U příčných Fléten tón vzniká tak, že hráč usměrňuje vzduchový proud z úst bud na okrajovou hranu trubice, nebo na retný otvor, vyvrtaný v jejím boku, čímž je vytvářen třecí tón. Představitelem jednoduchých bezdírkových fléten jsou různé trubičky s dnem, vábničky a především prázdné nábojnice z pušek, které již od konce 19. stol. byly oblíbenými hračkami dětí. Sdružené bezdírkové flétny (Panova píšťala, syrinx) jsou známy z balkánských zemí, z českého lidového prostředí však nejsou doloženy. – Flétnyas retným otvorem a s dírkami se nestala předmětem lidových výrob. Její poměrně dokonalá forma s klapkami, továrně vyráběná, se však již v 1. třetině 19. století dostala do lidových nástrojových ansámblů. Přibíraly ji hudecké kapely, různé smíšené kapely v Podkrkonoší, ve středních Čechách, na Hlinecku, v Polabí, v jižních Čechách a ve 20. letech 20. stol. ji dokonce přijalo i tak konzervativní nástrojové seskupení, jakým byli jihlavští skřipkaři. Flétna se stala běžným nástrojem štrajchu i dechovek. Historie obou druhů fléten je dlouhá a její počátky nelze postihnout. Největšího uplatnění dosáhly zejména podélné flétny v období renesance, kdy byly vyráběny až ve dvanáctičlenných velikostních rodinách. Příčná flétna však svými zvukovými kvalitami podélnou flétnu ze zámeckých a kostelních instrumentářů pomalu vytlačovala a zdá se, že na počátku 18. století ji nahradila úplně. Z lidového užívání v Čechách píšťalové hudební nástroje vymizely již na konci 18. století (také se v českých muzeích téměř nevyskytuji) a byly nahrazeny vývojově dokonalejšími instrumenty. Nejdéle se dochovaly a žijí v oblastech karpatského oblouku (tj. na východní Moravě a především na Slovensku).
Pramen : Lidová kultura - národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Mladá fronta 2007 - Etnologický ústav Akademie věd České republiky, v.v.i., v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně