Klarinet - sladké, veselé dřevo
Klarinet [z ital.], kladynet, píšťala, štěbenec, sladké (veselé) dřevo je
dřevěný duodecimový cylindricky vrtaný aerofon s jednim jazýčkem (plátkem).
Vznikl dlouhým vývojem ze staršího nástroje chalumeaux (šalmaj).
Za vynálezce k. je považován příslušník rozsáhlé norimberské nástrojařské
rodiny J. Ch. Denner (1655-1707), který někdy v I. 1690-1692 nástroj
zkonstruoval a uvedl do hudebního instrumentáře. Denner nejdříve
opatřil šalmaj jediným plátkem, zdvojnásobil její délku (aby získal
větší tónový rozsah: f—gl) a opatřil korpus sedmi hmatovými otvory.
Později přidal ještě dvě klapky (a1, h1). Získal tak nástroj se
silným a průrazným zvukem, který připomínal zvuk trompety klariny.
Zdá se, že J. Ch. Denner měl hned od počátku při tvorbě svého
nástroje na mysli zvukovou náhradu vysoké trubky klariny, jíž
se tehdy používalo pro hru zejména v nejvyšších polohách. Hra na
klarinu byla technicky velmi náročná a party nejvyšších poloh
bylo schopno hrát stále méně muzikantů. Klarinet skutečně klarinu po
stránce zvukové téměř nahradil. Zajímavé je, že až 1732 získal
nástroj své dnešní jméno (italská zdrobnělina clarinetto označovala
vlastně jakousi malou klarinu), do té doby byl stále nazýván chalumeaux.
Teprve 1720 opatřil Dennerův syn Johann klarinet přefukovací klapkou
a současně zvětšil rozsah nástroje směrem dolů o jeden tón.
Od té doby se na vylepšování klarinetu podílelo mnoho desítek (
také českých) nástrojařů a muzikantů.
Po dlouhém vývoji je nejvíce rozšířen francouzský klarinet Bőhmova
systému s užšíma jasným tónem, méně německý klarinet systému
Heckelova s tónem širším a temnějším. Byl také učiněn pokus o
sloučení obou systémů. Tento kombinovaný typ vyrábí firma Wurlitzer v Německu.
Klarinet je vůbec nejrozšířenějším dřevěným dechovým nástrojem.
Brzy po svém vzniku začal zcela anachronicky (podle renesančních vzorů)
vytvářet nástrojovou rodinu, jejíž vývoj byl ukončen ve 20. stol.,
když kraslická firma V. Kohlert postavila 1921 čtvrttónový nástroj.
Na konci 19. stol. byla již známa dvě ladění oktávového klarinetu,
šest ladění sopránového klarinetu, dvě ladění altového klarinetu,
dvě ladění tzv. basetového rohu, tři ladění basového klarinetu a
dvě ladění klarinetu kontrabasového. V české lidové hudbě se běžně
užívá jen sopránových klarinetů v ladění B, C a Es. Podle F. A. Gevaerta
(1828-1908) bylo poprvé použito klarinetu v orchestrální hudbě
1720 ve mši antverpského kapelníka Fabera. 0 dalším obsazování klarinetu
do orchestrů v záp. Evropě jsou zprávy až z I. 1739, 1749, 1755, 1759 atd.
V českém prostředí se v umělecké hudbě objevuje klarinet poprvé na
Moravě 1742 a pak až 1751. 0 to zajímavější je ikonogram ze střední Moravy
Vyškov), který zobrazuje použití klarinetu již 1732 v lidové hudbě.
Ve větší míře se však nástroj dostával do lidových nástrojových seskupení
až na počátku 19. stol., kam byl zpočátku přinášen vysloužilými
vojenskými muzikanty. V lidovém prostředí pak rychle zdomácněl
jako výrazný melodický nástroj.
V hudeckých lidových hudbách bylo nejčastěji používáno klarinetů C,
v dudácké hudbě Es, později také B a výjimečně A. V hudecké muzice
se klarinet často střídal s primem houslí, nebo hrál k houslím terc.
Významné uplatnění nalezl v dudácké hudbě, kde převzal jednoznačně
funkci primu. Uplatnění nalezl ve štrajchu a ve štramlu, v muzice
z Hřebečska nahradil kolem r. 1910 Plăpp'n a na konci 19. stol.
se běžně vyskytuje již v řadě nejrůznějších lidových nástrojových seskupení.
Nejvýrazněji se však klarinet uplatňuje již od poloviny 19. stol.
v dechových kapelách. V nejmenších, šestičlenných se užívá jeden v ladění Es,
ve středních, patnáctičlenných jeden v Es a dva v B a v největších,
až čtyřicetičlenných kapelách jsou běžné dva klarinety Es a pět klarinetů B.
Od svého zrodu až do konce 1. desetiletí 20. stol. byl klarinet
vyráběn především ze zimostrázového dřeva, dováženého hlavně z
Turecka (žluté klarinety, buxklarinety). Od poloviny 19. stol.
se objevují také nástroje z grenadilu a z ebenu. Výjimečně byly
na konci 19.stol. vyráběny také klarinety kovové. Současné klarinety
se dělají výhradně z ebenu (černé klarinety). V 17. a v 1. polovině 18.
stol. měly klarinety klapky mosazné, vykovávané do ocelových forem.
Později byly odlévány bud z mosazi, nebo z nového stříbra.
Na přelomu 20. a 21. stol. jsou odlévány z pakfongu nebo z čistého
stříbra.
Klarinet byl pro lidové muzikanty sice nástrojem nezbytným,
ale relativně drahým. Kupovali proto nejlevnější žluté nástroje
s nejmenším počtem klapek, jejichž cena se v r. 1900 pohybovala
od 12 do 14 korun. Nejdražší ebenové klarinety se 17. klapkami
stály v té době 72 korun. Největšími producenty klarinetů v českých
zemích byly na počátku 20. stol. především kraslické hudební
závody (hl. továrna V. Kohlert & Sőhne), firma B. Čermák v Praze
a terezínský závod P. Žaluda (1864-1931); na Slovensku výrobna
hudebních nástrojů Schőlnast. V českých zemích existovala ve 2.
polovině 19. stol. nejméně stovka menších výrobců klarinetů,
ti však nebyli schopni především cenově konkurovat velkým závodům.
Pro mnohé lidové muzikanty byly i nejlevnější profesionálně
vyráběné nástroje příliš drahé, navíc jejich životnost při často
divokých venkovských tancovačkách nebyla příliš dlouhá.
Na moravsko-slovenských Kopanicích byly proto ještě na počátku
20. stol. vyráběny klarinety podomácku z bezového dřeva
(se stejnou praxí se lze setkat i na západním Slovensku) pod
názvem drček. Muzejní exempláře těchto nástrojů jsou však jen
zcela nezdařilými bezklapkovými napodobeninami profesionálních výrobků.
Je ovšem velmi pravděpodobné, že svoji úlohu v tamním lidovém instrumentáři
plnily.
Pramen : Lidová kultura - národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Mladá fronta 2007 -
Etnologický ústav Akademie věd České republiky, v.v.i., v Praze a Ústav evropské etnologie
Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně