• Úvod
  • Lidové písně
  • Vánoční písně
  • Úpravy písní
  • Seznam písní
  • Archiv článků

Po stopách dudáků na Chebsku

Z konce 18. a počátku 19. století pochází několik vyobrazení z Chebska, která dokládají vesměs dudy nafukované ústy a s oběma pišťalami visícími před dudákem, který spolu s houslistou tvoří tradiční hudební sdružení. Výmluvné svědectví o oblibě dudácké muziky podává jedna z nejstarších sbírek německých lidových písni v Čechách, kterou pořídila své vrchnosti hraběti Fridrichu von Nostitz und Rhineck dedikoval učitel Karl Kraus ve vsi Lobs, panství Sokolov, v roce 1816. Obsahuje 47 světských písní, k nimž sběratel v registru uvádí: ,,Pisně 1- 30 jsou nejstarší v této sbírce. Tyto zpívali venkované už před 50 - 60 lety a jsou dosud obvyklé ... Při slavnostních svatbách, v hospodách při tanci jsou zpívány před dvěma muzikanty, první s dudami, druhý s houslemi, kterážto muzika je na venkově a zejména u selského lidu obvyklá ... "

Další pozoruhodné informace obsahuje korespondence presidia zemské vlády v Čechách (českého gubernia) v Praze s krajským úřadem v Lokti v souvislosti s přípravami velké slavnosti u příležitosti korunovace Ferdinanda V. v Praze roku 1836. Loketský krajský úřad jednal s magistrátem v Sokolově o vypraveni chmelařského vozu, Karlovy Vary měly zajistit alegorii karlovarského vřídla s obsluhujícími děvčaty a konečně město Cheb zajišťovalo přípravu svatebního průvodu. V hlášení z 9. 5. 1836 chebský magistrát uvádí, že „svatební průvod by mohl tvořit hlavně vůz s výbavou a k tomu je zapotřebí ženich, nevěsta, rodiče, družba, 2 družičky a zváč („Hochzeitsbitter"), 1 dudák, 1 houslista." V srpnu pak zasílá chebský starosta popis svatby pro „Program zu dem Volksfeste, welches zur Feier der Krönung Seiner Majestät, des Kaisers und Königes Ferdinand und I. M. der K. und K. Maria Anna, von den böhmischen Ständen veranstaltet wurde". Upozorňuje, že bude jen jeden vůz (Plunderwagen) a dodává „Zde se smí konat svatba jen pěšky. Začátek svatebního průvodu budou tvořit muzikanti, sestávající z dudáka, 2 houslistů, jednoho hráče na trubku a jednoho klarinetisty ... Svatebčané v národních krojích budou z vesnic: Rossenreuth (Mýtínka), Unterlomma (Dolní Lomná), Neudorf (Nová Ves), Freuenreith, Zohlerdorf, Edelstein Gehae (Háje). ,,Vesměs vesnice na panství města Chebu.

Při rozboru dokladů o lidové hudbě a zpěvu ve zprávách jednotlivých krajů, kde se připravovala účastna korunovační slavnosti, dr. H. Laudová připomíná spis V. A. Gerleho z r. 1823, v němž se uvádí, že v Čechách jsou vesnice, kde kantoři mají se žáky „tureckou muziku" až o 20 - 30 lidech, a dále se zde hovoří i o tom, že „ve svém druhu jsou výtečni" i hráči na dudy, zejména v chebské oblasti. V průběhu příprav a také po korunovační slavnosti, která se konala 14. září 1836 v Praze na Invalidovně, byly zhotoveny serie vyobrazení, která tvoří významnou ikonografickou dokumentaci o průvodech jednotlivých krajů. Průvod Loketského kraje je vyobrazen krycími barvami a o­patřen podrobným popisem účastníků chebské svatby. Dudák hraje na dechové dudy s výrazně dlouhou melodickou píšťalou a přibližně stejně dlouhým bordunem, obě píšťaly visí vpředu a jsou zakončené patrně kůrou ovinutými zahnutými roztruby, houslista hraje na housle s krátkým krkem, tvar smyčce odpovídá starším typům z 18. století.

Patrně zhruba ve stejné době vzniklo na Chebsku několik dalších vyobrazení selské svatby a svatebního průvodu. Jsou to vesměs unikátní dobové ikonografické dokumenty. Obliba zobrazování svatebních motivů s tradiční dudáckou muzi­kou se projevila také na mistrovské práci chebského cínaře A. Gmei­nera, označené sice rokem 1786, avšak vzniklé patrně až počátkem 19. století.

Postavy lidových muzikantů se pak objevují ve 2. polovině 19. století také ve výzdobě stoliček, jejichž půlkruhovitá opěradla podpírají zpravidla polychromované figurky lidových řezbářů. Bývá jich zpravidla sedm a v této společnosti jsou sedláci, selky v lidovém kroji i postavy v městském oděvu, kněz, šenkýř a další, ale uprostřed jsou vždy muzikanti. Převládají dudák s houdkem a píštcem (klarinetistou) čili „malá selská muzika", méně často se vyskytuje har­monikář, kytarista, flétnista. Vyřezávané figurky tří lidových muzi­kantů jsou rovněž na napodobenině dřevěného závěsného lustru ze 30. let našeho století. Asi z téže doby nebo snad z počátku 20. století je velmi atraktivní malovaná selská kredenc z Ašska, na níž vedle vyhrávajících muzikantů jsou vyobrazené i tančící dvojice.

Za povšimnutí stojí skutečnost, že na sedmi zatím známých ikonografických pramenech z konce 18. a počátku 19. století jsou zobrazené chebské dudy, jejichž obě píšťaly jsou zhruba stejně dlouhé a ve čtyřech případech je na zahnutých roztrubech obou píšťal zdůrazněno spirálovité zavinutí. Podobný způsob provedení roztrubů byl znám již na sklonku 16. a počátkem 17. století, jak dokládají vyobrazení nękterých výjevů při slavnostech na drážďanském dvoře z r. 1582 a 1602. Tento na chebských dudách opakovaný detail pravděpodobně naznačuje, že ozvučník nebyl vždy z hovězího rohu, ale podobně jako u lužických a některých polských dud ze dvou dřevěných zrcadlovitě vydlabaných polovin, které byly po spojení vně zpevněny koženým obalem, spirálovitě omotány, utaženy pruhy z kůže nebo z březové, třešňové či javorové kůry. Tato technika se používala také při zhotovování dřevěných pastýřských trub a ně­kterých píšťal.

Na rozhraní 19. a 20. století rozlišovali na Chebsku dudy zvané ,,Ziegh" - ,,Ziege" (koza) a ,,Buack", ,,Büag", ,,Bocw'(kozel). „Bock" byl větší, měch měl často na vnější straně srst a při hře byl většinou pod levou paží. Píšťala měla 7 dírek (6+1) a byla dlouhá cca 350-320 mm, což odpovídá zhruba ladění in F - Es. Bordun malého kozla (Kleiner Bock) visel podobně jako u malých dud vpředu svisle dolů, u nástrojů identických s chodským ,,puklem" (Groser Bock) se pokládal přes levé rameno tak, že visel za zády hráče dolů a znělo jednu nebo dvě oktávy níže než základní tón melodické píšťaly. Obě píšťaly předcházely lomeným nebo obloukovitým kolenem v rohové korpusy zakončené plechovým, nejčastěji mosazným roztrubem. Název „Bock" souvisel s vývodem, který byl vyřezán ve tvaru hlavičky kozlíka. Některé z takových nástrojů měly nafukovací trubičky, jiné již dmychací měch.

,,Ziege" (koza) byly menší dudy bez kozlí hlavičky. Melodická píšťala bývala u některých nástrojů bez rohového nebo roztrubového zakončení. Délka trubice se pohybovala od cca 250 do 170 mm, což odpovídá ladění se základním tónem a1 - es2 (e2). Bordunová píšťala visela volně vpředu, byla opatřena rohovým a plechovým roztrubem, zněla zpravidla jen o jednu oktávu níže nežli základní tón. Kůže měchu bývala hladká, bez srsti. Většina těchto nástrojů, dochovaných v mu­zejních sbírkách, byla nafukována ústy.

U obou druhů dud se vyskytoval systém 6 prstových otvorů na přední straně a jeden nejvyšší (palcový) na zadní straně melodické píšťaly. Jen vyjímečně byly zjištěny dudy s pouze šestidírkovou píšťalou bez palcové dírky. Patřily rodině Voitů ze Sv. Kateřiny (okr. Tachov).

Na sklonku 19. století si na Chebsku zhotovovali dudy většinou dudáci sami. Měch sešívali z vyčiněné psí kůže, pokud možno od dlouhosrsté feny, která nemívala jizvy po kousnutí. Častěji se používala také hladká telecí kůže. Píšťaly se soustružily ponejvíce ze švestkového dřeva, někdy javoru, piskory bývaly u starších nástrojů převážně z trubiček černého bezu, do nichž byl zaříznut jazýček a které dudáci obvykle napouštěli lněným olejem.

Vedle dud lidových výrobců jsou doložené také nástroje zhotovené na zakázku profesionálními firmami. Na rohu dechových dud dudáka Karla Pleiera hlásá kovový štítek, že je vyrobila firma „ K. K. p. Musik­instrumentenfabrik F. X. Hüller, Graslitz, Bőhmen" (nyní ve sbírkách Oberpfălzer Volkskundemuseum BurgIengenfeld Nr. 7197). Podobné dechové dudy byly údajně zhotovené podle exempláře ze sbírek no­rimberského muzea a mají na rohovém roztrubu kovový štítek s ná­pisem: ,,Kari Hammerschmidt, Watzkenreuth, Post Fleissen i. B." (Chodské muzeum Domažlice č. 7). Melodické píšťaly uvedených exemplářů (M = dl. 196,3 mm, vrtání 8 mm; M = 203 mm, vrtání 7,5 mm) nejsou zakončené rohovým roztrubem, nýbrž jen mírně trychtýřovitým soustružením trubice.

Hlavním partnerem dud byly zhruba od 16. století housle, respek­tive nástroje, které byly jejich vývojovými předchůdci (fiduly, ,,fidIe"). V hornofaIckých archivních zápisech ze sklonku 18. století tvoří podíl houslistů a dudáků více než 70%, obdobnou situaci lze předpokládat i na Chebsku.

Zvláštním druhem houslí, které se nejméně od 18. století sdružovaly výhradně s dudami, byly v Čechách „krátké housle", funkčně příbuzné malým lužickosrbským „housličkám" či polským ,,mazankám". V čes­kých dudáckých oblastech se jim říkalo také „dudácké housle". V německých krajích a zvláště na Chebsku měly celou řadu názvů ,,Dudelsackgeige", Bockgeige", ,,Pockgeige",,,Burgeige", ,,Purgeige", ,,Kurzhalsgeige", ,,Piffgeige", ,,BrüIlgeige" ,Kwitschgeige", ,,Geighal" (Geigerl = housličky). Byly to housle s kratší menzurou jen asi 48 cm dlouhé . Jejich kvintové ladění bylo přizpůsobeno dudám tak, aby hráč nemusel hrát v obtížných polohách. Při hře se držely opřené o tělo ve výši prsou.

Jelikož tyto „krátké housle" hrály především s menšími dudami (na Prácheňsku jim místy říkali „krátké dudy"), které měly na Chebsku různé, ale nejčastěji vysoké ladění se základním tónem es 2 / byly v tomto případě struny laděné b - fl - c2 - g2. Zněly velmi pronikavě, což jim ve společenství s vysokými dudami umožňovalo překonat hluk zábavy a podněcovat k tanci. Michael Komma se zmiňuje o tomto nástroji ve svých vzpomínkách z dětství: „Na housličky se hrálo také v chůzi, muzikanti milovali málo členěné ozdobné figurky a silné glisando, zřejmě rysy staré, věrně zděděné praxe". Od poloviny 19. století byly tyto lidové nástroje vytlačovány houslemi profesionální výroby, u nichž si hráči v duchu tradice „krátkých houslí" ulehčovali hru podvazováním, kapodastrováním, čili posunutím pražce o malou tercii výše, čímž docílili opět ladění b - f1 -c2 - g2, a mohli hrát většinou v první poloze. Takto ladęné,,Geighal" nebo podvazované housle ,,Unterbindgeige" mohly stejně pohodlně spolupracovat s dudami laděnými in F neb B. Jeden z posledních autentických lidových muzikantů Wenzel Korn (*1872) vzpomínal, že on sám hrával na Chebsku na normální housle, avšak jeho dědeček „měl je ještě podvázané, měl přes to střevovou strunu", později se od tohoto způsobu upustilo.

Ze starších idioglotních píšťaIových prototypů se časem vyvinula jednoplátková šalmaj, z níž na sklonku 17. století zkonstruoval norimberský nástrojář J. Ch. Denner klarinet se sedmi dírkami, v dalším vývoji zdokonalený jeho synem Janem a postupně řadou dalších nástrojářů. Klarinet velmi rychle získával uplatněni v umělé i lidové hudbě.

Podle archívních pramenů hrál na klarinet v letech 1776 - 1803 v Horní Falci už každý třináctý a v Dolním Bavorsku dokonce každý šestý muzikant. Hudebníci, přicházející do těchto oblastí z Čech, v té době ještě klarinet neuplatňovali . Je však pravděpodobné, že právě tito vandrovní hudebníci pak přinesli znalost klarinetu do lidové hudby sousedních českých oblastí a naopak do německých zemí se jejich prostřednictvím šířil v Čechách už od poloviny 18. století velmi oblíbený lesní roh a další plechové nástroje. V Čechách se ovšem klarinet vyskytoval již v 2. polovině 18. století v orchestrech soudobé umělé hudby. V karlovarské lázeňské hudbě například hrály dva klarinety od roku 1780. Počátkem 19. století se s rozvojem vojenských hudeb rychle šířil i v lidové hudbě, kde brzy zdomácněl zvláště v dudácké muzice. Holas uvádí, že r. 1814 přinesl starý kapelník Malý z vojny do Korouhve prvni klarinet.

Na Chebsku byl klarinet nazýván "Klarnet", Klanetn", ale také ,,Gelroubenbeser' (od Gelbe Rübe = mrkev), ,,Prügelbeiser" (Prügel = klacek, obušek; Beiser = okusovat, ten kdo okusuje mrkev, klacek), Lammetierhulz" (,,ovčí dřevo"). Asi od 20. let 19. století se prosadil krátký Es-klarinet a začala vznikat instrumentální tria nazývaná „Kleine Bauernmusik'' obdobně jako na Chodsku a v jižních Čechách „malá selská muzika". Ve všech těchto dudáckých regionech přebírá díky svému tónovému rozsahu i zvukovým vlastnostem záhy vedení nápěvu, který zdobí často bohatě figurovanými variacemi ve vysoké poloze. Housle v tomto sdružení vytvářejí a zdobí hlas, hrají většinou v terciích nebo sextách, nevyhýbají se ani jiným intervalům, k posilení důrazu a rytmických prvků uplatňují dvoj i trojhmaty. Dudy sledují nápěv o oktávu níže než klarinet převážně s vlastním osobitým zdobením a variacemi. Při hře na dudy proudí vzduch ze vzduchového zásobníku nepřetržitě oběma píšťalami, z nichž bordun zní stálou basovou prodlevou o jednu nebo dvě oktávy pod základnim tónem (tonikou) melodické píšťaly, v niž, kdykoliv dojde k uzavřeni všech dírek, zazní její nejhlubší tón tak zvaná ,,ramenářská kvinta" či ,,spodni dominanta". Tím vzniká dojem charakteristické dudácké prodlevy na tonice a dominantě, která doplňuje zvukový obraz celé muziky. Koncem 19. století byla dudácká instrumentální tria někdy rozšiřována o druhé dudy a B-klarinet, příležitostně o druhé housle a basetl nebo basu na „velkou selskou muziku" - Grose Bauernmusik'. Alois John se r. 1903 zmiňuje o ,,starém tanečním orchestru" chebské oblasti ve sloleni housle, dudy, klarinet, k němuž se připojoval roh a basa ,,Brurnba,, . V první pol. 19. století ve východním Bavorsku kolem Sulzbachu doprovázela svatební průvod do kostela tradiční muzika ve složení dudy (Bock), housle, hoboj a basa zvaná ,,Rumpl". V okoli Dietfurtu hrával s dudami hoboj zvaný „Hubernpfeife”. Na rozhrani 16. a 17. století byla v Horní Falci a patrně i u nás ještě občasným partnerem dud šalmaj, která však již koncem 18. stoleti téměř vymizela. V chebských městských knihách je připomínána ještě r. 1693, kdy městský střelecký sbor nastoupil se 14 pištci, 3 šalmajisty a 6 bubeníky.

Harfa je v hornofaIckých pramenech zastoupena jen velmi málo. Ve třech ze čtyř případů hrála žena doprovázená mužem na housle. V Čechách zdomácněla diatonická „háčková" harfa někdy koncem 17. století. V 18. století již patřila k oblíbeným lidovým nástrojům zvláště v severních a východních Čechách a také v Krušných Horách, kde ve druhé polovině 19. století doplňovala hudeckou muziku a s ní pronikIa na Karlovarsko a Sulislavsko. Patrně v téže době se malá háčková harfa začala na Chebsku přidružovat k dudácké muzice a setrvala pak nejdéle v dudáckých kapelách na Sokolovsku.

Svými akordickými možnostmi se harfa v dudácké muzice uplatňovala jako doprovodný nástroj, zdůrazňující rytmus a obohacující celkovou harmonickou plochu. Podle sdělení osob z generace, která průvodní harfovou dudáckou muziku ještě zažila, převažovala funkce rytmickodoprovodná s akcentováním basu, svou střední polohou vyplňovala celkový zvukový obraz, krátkodobě uplatňovala doprovodnou melodii i pasáže v protimelodii. Wenzel Korn, který před r. 1945 ještě hrál v jedné z posledních autentických dudáckých kapel v okolí Plané u Mariánských Lázní, byl toho mínění, že silný zvuk harfy rušil celkovou zvukovou rovnováhu dudácké muziky.

Háčková harfa se v západočeské lidové hudbě vyskytovala poměrně často, někdy vytlačována kytarou, která v dudácké muzice přejímala harfovou funkci. Dudácká muzika s harfou, případně s ky­tarou se stala v 1. polovině 20. století typickou formou autentické lidové hudby Chebska a je doložena existencí několika kapel. Zhruba v letech 1910 - 1955 byli vynikajícími sólovými harfenisty a výrobci harf bratři Franz a Josef Bőhmové z Písařova Vesce (Albersdort) u Tachova. Již jejich otec hrál na harfu a naučil této hře všech pět svých synů, kteří k tomu ještě ovládali hru na klarinet, dvoje housle a kytaru.

V 18. století patřil v Čechách k oblíbeným nástrojům také malý přenosný cimbál, často citovaný v textech lidových písní. V horno­falckých dokumentech se vyskytuje dvojí druh názvů. Zatímco v za­týkačích je uváděn ,,Hackbrett", ,,Hackebrett", ,,Hackbredel", v zápisech o zaplacených licencích je zaznamenán ,,Cimbal", ,,Zimbal" nebo ,,Zympal" celkem v 17 místech a nezřídka ve společenství s dudami a houslemi. Koncem 19. a počátkem 20. století se vyskytoval ještě na české straně Šumavy. Uplatňovali ho jak čeští tak i němečtí muzikanti. Ve sdružení klarinet, housle, dudy a cimbál akcentoval rytmus, rozloženými akordy ,, zahušťoval" harmonii, občas hrál také s ostatními nástroji melodii nebo jednoduché variace. Malý cimbál patřil k oblíbeným nástrojům rovněž v „lesních obcích" na svazích Českého lesa.

Pro úplnost dodejme, že pamětníci se zmiňovali také ještě o sdružení dud, harfy a trumšajtu, který zřejmě posiloval rytmus. Dudy zněly o vánocích dokonce i v kostele. Za doprovodu dud, varhan a poštovních rohů byla až do konce roku 1880 v sokolovském dě­kanském kostele zpívána oficielní půlnoční koleda ,,Matz, blaus, Matz, blaus!... " („Matěji, hraj, Matěji, hraj! Nafoukni dudy, nech je mohutně bručet, Honzík a Jozífek pak taky přijdou ... " V četných chebských lidových písních a zejména ve vánočních koledách se zrcadlí obliba dud nejen v instrumentálním charakteru nápěvů, ale přímo v textech, které opěvují dudáky, houdky, klarinetisty a nejednou citují i další nástroje a muzikanty.

Po stopách dudáků na Chebsku - Josef Režný - Chebské muzeum 1992