Strakonický rodák Josef Režný (* 2. 2. 1924) patří mezi výrazné
osobnosti českého národopisu. K lidové hudbě získal vztah již v
dětství. Začal hrát na housle, později přešel na violu a posléze
se naučil na kontrabas. Jako basista se uplatnil ve studentském
orchestru strakonického gymnázia a na konci roku 1942 začal působit
také jako basista ve Strakonické dudácké kapele - a tím to vlastně
vše začalo. Roku 1949 založil Národopisný soubor. Z Národopisného
souboru brzy vznikl Prácheňský soubor lidových písní a tanců. Josef
Režný se stal jeho uměleckým vedoucím a dudákem, což trvá dodnes.
Kromě práce v souboru se začal hlouběji zajímat o lidovou kulturu - studoval dostupnou
literaturu a prameny, dostal se i do terénu a započal tak svou rozsáhlou sběratelskou
činnost zaměřenou
na Prácheňsko - zejména na okolí Strakonic, Volyně a šumavské Podlesí. Podařilo se mu
nasbírat na 1 000 lidových písní, z nichž necelá polovina byla publikována, vytvořit
128 záznamů 76 různých tanců, pořídit nahrávky a notové přepisy hry dudáků. Přestože
hudba je jeho hlavním zájmem, zapisoval také nářečí, přísloví, pořekadla, zvyky.
Postupem času se stal jedním z předních odborníkův oboru lidových hudebních nástrojů
se zvláštním důrazem na dudy. Léta se soustavně věnuje výzkumu a dokumentaci dud a
dudácké hudby nejen v naší, ale i v evropské hudební tradici. Byl předsedou Ústředního
poradního sboru pro soubory lidových hudebních nástrojů ÚDLUT Praha a Krajského poradního
sboru SLPT. Působil jako instruktor některých souborů, sbormistr, učitel hry na dudy
v rozličných dudáckých kurzech, vystoupil na nejrůznějších seminářích.
Do dějin strakonického regionu se zapsal mj. tím, že se stal spoluzakladatelem a
organizátorem Jihočeských slavností písní a tanců ve Strakonicích (1955-1961) a
posléze mezinárodních dudáckých festivalů (MDF) ve Strakonicích. V současnosti je
předsedou programové rady MDF a autorem i režisérem některých pořadů.
Zanedbatelná není ani Režného dlouholetá publikační činnost. Kromě toho, že
přispíval do různých domácích i zahraničních časopisů, vydal řadu vlastních
publikací a na dalších se spolupodílel. Většina jeho knih pojednává o lidové
hudbě (zvláště dudáctví) a národopisu.
Pramen : Josef Režný - Po stopách dudáků na Prácheňsku - Muzeum středního Pootaví Strakonice 2004
Narodil se 22.4.1939 v Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic. Český
skladatel, dirigent, interpret a tvůrce hudebních nástrojů.
Absolvoval pedagogické oddělení Hudební školy B.Jeremiáše a konzervatoř v Praze.
Je žákem M.Kabeláče (skladba) a B.Lišky (dirigování). Svou profesionální dráhu
zahájil jako hudební režisér v ČSRo a později v Supraphonu. Od roku 1973 se
výhradně věnuje skladbě a interpretační činnosti. Je zakladatelem souboru
Chorea bohemica (1967), v jehož rámci vznikla i hudební složka Musica Bohemica.
Jako autor a interpret spolupracuje J.Krček i s dalšími tělesy, předními
pražskými scénami a gramofonovými firmami doma i v zahraničí. Vytvořil
také několik desítek rekonstrukcí i nově konstruovaných nástrojů, které
zvukově ozvláštňují jeho kompozice inspirované českým folklorem.
Stylová vyhraněnost Krčkovy tvorby je syntézou tří základních zdrojů:
1. lidové a pololidové hudby minulých staletí - je autorem několika set
úprav 2. historické hudby - zvláště kancionálů ze 16. století a hudební
památky baroka 3. soudobé hudby Krčkovo dílo na základě toho zasahuje
široké spektrum hudebních žánrů. Filozofující tendence nezřídka vyjadřuje
pomocí nadčasových významů antických a jiných historických textů.V současné
době hledá autor oproštěný výraz pro duchovní etos přítomnosti.
Pramen : Čro
pocházel ze starého rodu pobělohorských přistěhovalců, který získal za
vojenské služby rytířský predikát. Proto se také psal Jan Ritter z Rittersberka.
Po předcích, kteří založili smíšené manželství, kolovala v jeho žilách česká krev.
Narodil se 10. října 1780 v Praze. Po gymnaziálních a univerzitních studiích
nastoupil roku roku 1800 vojenskou službu, z které se po dvaceti letech vrátil
do civilního života.
Jakoby ve snaze dohnat ztracená léta věnuje se překotně literární činnosti.
Z jeho díla si však uchovala význam jen některá pojednání z dějin vojenství a
pokus o první přehledné dějiny české hudby.
Zato trvale vešel do povědomí jako editor první sbírky českých lidových písní.
Vyšla roku 1825 s dvojjazyčným názvem "České národní písně - Böhmische Volkslieder."
Rittersberk tu využil nejen tzv. Kolovratského rukopisu, ale i dalších pramenů.
Měl k dispozici guberniální zápisy, které Dionys Weber do kolovratského souboru
nezařadil, a nejméně 12 písní mu poskytl Jeník z Bratřic. Některé přetisky jsou
zřejmně vlastním přínosem Rittersberkovým a není vyloučeno, že existovaly i jiné
dosud neznámé zdroje. Jak Rittersber tak předložil veřejnosti 300 zápisů českých
písní , 50 nápěvů lidových tanců a 50 čísel německého podání z národnostně
smíšených oblastí.
Sbírka svým realismem svědčí o vžitých zásadách editorova osvícenství. Na rozdíl
od Čelakovského, který položil důraz na estetické měřítko, chápal Rittersbek
lidové písně jako svědectví minulosti. Ve své době se ale Rittersberkova sbírka
ocitla poněkud ve stínu Čelakovského Slovanských národních písní. Teprve dlouho
po Rittersberkovéě smrti ( zemřel při tragické nehodě 18. června v praze )
přinesl rozvoj pozivistické teorie ocenění jeho metody.
Oceňuje ji i soudobá folkloristika a nejen to. Tvůrci a interpreti v tomto oboru
nacházejí v Rittersberkovi relativně neporušení tvar, který jim umožňuje nově
naplnit staré heslo o návratu k pramenům.
Narodil se 16. dubna 1863 v malém polabském městě Poděbrady, jako druhorozený ze
třinácti dětí (sedm jich zemřelo v útlém věku) zámečnického mistra, v přístavbě
domu v Hradecké ulici čp. 43 (dnešní Palackého). Ve čtrnácti letech byl přijat
na varhanickou školu v Praze a po jejím dvouletém ukončeném studiu na učitelský
ústav v Kutné Hoře. Po maturitě v r. 1883 nastoupil učitelskau dráhu v Žiželicích
u Chlumce nad Cidlinou, po půl roce pak v Sedlci u Kutné Hory. Už během studia ho
zaujala lidová píseň, kterou zapisoval od svých kutnohorských spolužáků a později
od zpěváků v místech svého učitelského působení. Výsledkem této jeho první
sběratelské práce je soubor lidových písní a říkadel z Poděbradska a
Kutnohorska o 134 zápisových jednotkách, jehož rukopis je uložen v
Ústavu pro etnografii a folkloristiku v Praze.
Ačkoli ovládal Kuba hru na housle, uplatnil se v hudbě především jako pianista.
Jeho nevšední všestranný talent se projevil už během studíí nejen v hudbě, ale
i v malířství a literární tvorbě. Ovlivněn atmosférou doby, všeobecným kulturním
rozmachem, národopisným ruchem a myšlenkou slovanské vzájemnosti, rozhodl se
sbírat lidové písně všech slovanských národů. Na cestu se důkladně připravil.
Zanechal učitelování a studoval slovanské jazyky. Kromě toho navštěvoval v Praze
soukromou malířskou školu Karla Liebschera a později se stal žákem Maxe Pirnera
na pražské malířské akademii. Výsledkem jeho mnohaleté intenzivní sběratelské
práce je vydání monumentálního díla - patnáctidílného cyklu sbírek Slovanstvo
ve svých zpěvech, jehož první díl vyšel v Poděbradech v r. 1884, poslední v
Praze r. 1929. První čtyři svazky obsahují výběr písní z dosud publikovaných
sbírek z Čech, Moravy, Slovenska a Polska (Erben, Sušil, Bartoš, Koželuh,
Slovenské spevy, Kolberg), a další pak už vlastní sběry z Horní a Dolní Lužice,
Slovenska, Haliče, Ruska, Ukrajiny, Slovinska, Chorvatska, Krajiny, Černé Hory,
Dalmácie, Bosny a Hercegoviny, Srbska, Makedonie, Bulharska aj. Dílo je doplněno
mnoha národopisnými kresbami.
V Čechách se Kuba zapojil do připrav Národopisné výstavy českoslovanské,
pro niž sbíral písňový a hudební materiál na Chodsku r. 1893. S vydáváním
Slovanstva měl Kuba nemálo starostí (sbírky vydával vlastním nákladem).
Sužovaly ho časté finanční a odběratelské krize. V těchto těžkých dobách
se vždy intenzivněji věnoval malbě, v níž viděl existenční záchranu. Honorář
ze sarajevského muzea, pro které sbíral v létě 1893 lidové písně, umožnil
Kubovi splatit dluhy za Slovanstvo a uskutečnit cestu do Paříže, kde kromě
studia malby organizoval večery slovanských lidových písní. Z podpory ruské
Akademie věd uskutečnil Kuba v létě r. 1895 šestitýdenní sběratelskou cestu
do Srbska a na podzim téhož roku odjel se svou ženou Olgou na dva roky do
Hercegoviny, usadil se v Mostaru a živil se zde malováním. Následovalo šest
let strávených v Mnichově na Ažbově malířské škole. V r. 1902 maluje Kuba
portréty v Lužici. Krátký čas pak pobývá v Čechách u rodičů své ženy v
Českých Budějovicích. Svému tchánovi pomáhá s restaurátorskými pracemi v
jihočeských kostelích a pořádá soubornou výstavu svých obrazů v Českých
Budějovicích. Zde se mu také v r. 1904 narodil syn Ludvík Mario. Ještě
téhož roku se Kuba přestěhoval s rodinou do Vídně, kde prožil dalších
sedm let. Stal se uznávaným malířem a folkloristou, zapojuje se zde do
sběratelské akce rakouského ministerstva kultu a vyučování, jejímž cílem
je souborné vydání lidových písní všech rakouských národů pod názvem Das
Volkslied in Österreich (Lidová píseň v Rakousku). Stává se jednatelem
malířského spolku Hagenbund a úspěšně se účastní malířských výstav. V r. 1911,
kdy syn dorostl do školního věku, přesídlil Kuba s rodinou trvale do Prahy.
Léto obvykle trávil v Březnici u rodičů své ženy, kteří zde žili na penzi.
Odtud pochází také řada významných Kubových obrazů. Jeho další cesty za
slovanskou písní přerušila prvru světová válka. V polovině dvacátých let
podniká poslední sběratelskou cestu do Makedonie. Třicátá léta prožívá Kuba, ač
v penzijním věku, v intenzivní malířské a literární práci. Dobu německé okupace
trávil v Poděbradech u svého bratra Konstantina. U příležitosti svých 70.
narozenin byl Ludvík Kuba jmenován čestným občanem Poděbrad. Prožil dlouhý
a plodný život. Zemřel v 93 letech a byl pochován na poděbradském hřbitově.
Na jeho rodném domě v roce stého výročí narození (1963) byla odhalena pamětní
deska s reliéfem od prof. Jana Laudy.
Obsáhlé životní dílo Ludvíka Kuby, právem pokládaného za zakladatele slovanské
hudební folkloristiky, čitá na 4 000 zápisů lidových písní slovanských národů,
desítky národopisných a cestopisných črt, folkloristických pojednání a studií
a stovky kreseb a maleb s etnografickou tematikou, v nichž zachytil lidový oděv
nejrůznějších slovanských národů, hudební nástroje i zemědělské nářadí.
Ve svých cestopisných denících zaznamenával podrobnosti ze života různých
etnických skupin, poznatky o nošení krojových součástí, názvy lokalit i
jména svých informátorů. Národopisné črty, publikované časopisecky, shmul
pak nově v publikacích Cesty za slovanskou písní. I. díl. Slovanský západ a
východ. Praha, Slovanský ústav 1934. Cesty za slovanskou písní. II. díl.
Slovanský jih. Praha, Slovanský ústav 1936. (2. vyd. vyšlo v Praže,
SNKLHU 1953). A dále Křížem krážem slovanským světem (Praha, ČVU 1956).
Svou autobiografii vypsal Kuba v publikaci Zaschlá paleta (1. vyd. Prahá;
SNKLHU,1955, 2. vyd. tamtéž,1958).
Kubovy krajinomalby a portréty jsou klasickými projevy impresionistického období
české malby. L. Kuba vynikl nejen jako malíř, spisovatel a folklorista, ale
stal se i uznávaným představitelem pražského uměleckého života.
O Ludvíku Kubovi bylo napsáno již mnoho kratších i delších pojednání a studií,
monografie, diplomová práce (viz soupis literatury), jeho dílu byla v r. 1986
věnována v Podébradech dvoudenní konference s mezinárodní účastí a v roce 1987
při Polabském muzeu v Poděbradech byl zřízen Kabinet pro studium života a díla
Ludvíka Kuby. Přesto však jeho rozsáhlé folkloristické i etnografické dílo až
dosud nebylo v celé šíři prozkoumáno a na konečné zpracování teprve čeká.
Pramen : Věra Thořová - Ludvík Kuba Lidové písně z Chodska